Chceme-li dnes přemítat o svobodě a svobodné společnosti, můžeme se je pokusit vymezit a definovat úvahou o jejich protikladu: o totalitních diktaturách 20. století. Bylo to právě 20. století, kdy se lidstvo stalo svědkem největšího zneužívání moci ze strany státu, potlačování lidských svobod a práv a ideologického šílenství. Těžko si lze totiž představit větší protiklad svobody a zároveň větší symbol nesvobody, než je koncentrační tábor nebo gulag. Tento rozdíl se mi jeví jako ještě závažnější v kontrastu s 19. stoletím, kdy pod vlivem klasického liberalismu došlo v anglosaském světě k naprosto nevídanému rozvoji individuální svobody a lidského bohatství.
Byly to právě klasičtí liberálové a konzervativci, kteří přemítali o způsobech, jakými lze svobodu uchránit, a uvědomovali si nebezpečí, které jí hrozí. Dnes na ně můžeme nahlížet jako na „obránce svobody“. Je zajímavé uvědomit si, že za hrozbu pro svobodu považovali jak vládu, tak lid. Lze si vzpomenout na výrok Jamese Madisona: „Kdyby lidé byli andělé, nebyly by vlády nutné. A kdyby lidem vládli andělé, nebylo by na vládu nutno dohlížet ani zvenčí, ani zevnitř.“1 Myslím si, že Madison objevil klíč k obraně svobody. Lidé nejsou andělé, ale ti, co jim vládnou, také nejsou andělé. Podobný způsob myšlení nalézáme také v obavách britského filozofa Edmunda Burka nad Velkou francouzskou revolucí. Jaké si tedy můžeme a máme vzít ponaučení? Svoboda může být extrémně snadno ztracena, a proto je nutné k její obraně stanovit pojistky, které omezí státní moc a zároveň zabrání tyranii většiny (lidu).
Došlo však k něčemu zvláštnímu. Objevily se zárodky určitých sil, které zavrhly svobodu a liberální řád, jejich modlou se stalo vypjaté rovnostářství. Fridrich August von Hayek ve své knize s příznačným názvem Cesta do otroctví citoval lorda Actona: „Nejlepší příležitost, jakou svět kdy dostal, byla zahozena, protože vášeň pro rovnost zmařila naději na svobodu.“2 Lord Acton zemřel roku 1902 a neviděl tak celou tragédii 20. století, kdy došlo k nástupu agresivních etatistických ideologií, komunismu, fašismu a nacismu.
Dnes můžeme jen spekulovat, kam až lze vysledovat stopy toho typu myšlení. Ke Karlu Marxovi? K Jeanu-Jacquesu Rousseauovi? Či snad ještě dále? Jisté je však jedno. Současně se zavržením klasického liberalismu a svobody došlo také k opuštění určitých základních principů, které tvořily tmel západní civilizace. Tyto zdánlivě nesouvisející faktory, odvržení klasického liberalismu a současně také náboženských a morálních hodnot, podle mého názoru vedly k největšímu útoku na svobodnou společnost. Pokud se chceme vážně bavit o svobodě, musíme si totiž uvědomit, že její přežití podmiňuje existence určitých morálních hodnot a etických zásad, což zdůrazňují zvláště konzervativci – naposledy např. Petr Fiala a František Mikš ve své knize Konzervatismus dnes: „Nemáme dostatečnou úctu k tradici, ke zdravému rozumu, k lidské přirozenosti, k tomu všemu dobrému a jedinečnému, čeho západní civilizace dosáhla. Neuvědomujeme si, na jakých základech náš úspěch stojí, jaké máme štěstí, že žijeme tady a právě teď.“3
Domnívám se, že tuto ztrátu morálních hodnot vylíčil nejlépe F. M. Dostojevskij ve své knize Zločin a trest prostřednictvím studenta Raskolnikova, který se rozhodne, že zabije starou lichvářku: „Zabij ji a vezmi si její peníze, abys s její pomocí jednou mohl zasvětit svůj život službě lidstvu a společnosti: co myslíš, nezahladí se ten jeden nicotný zločin tisíci dobrých činů? Za jeden život tisíce životů ušetřených hniloby a rozkladu. Jediná smrt za sto životů — tomu se říká matematika!“4 Když toto dílo čteme, není možné si nevybavit určité paralely:
je-li snad morálně ospravedlnitelná vražda lichvářky, které je konaná s dobrým úmyslem, není pak ospravedlnitelné také revoluční násilí a potlačení svobody, pokud povede k lepší a spravedlivější společnosti? Odpověď nalézáme v Sovětském svazu a není zřejmě nutné ji dále rozebírat.
Lví podíl za obranu svobody v intelektuální, ale i praktické rovině, nakonec měly právě dva myšlenkové směry, jež byly levicovými intelektuály odvrženy: klasický liberalismus a konzervatismus. A je jedno, zda mluvíme o teoreticích těchto idejí, jako byl výše zmíněný
F. A. Hayek či Ludwig von Mises nebo o politicích, jako byl Winston Churchill, Margaret Thatcherová či Ronald Reagan. Oni všichni svedli boj za svobodu a porazili nacistickou Třetí říši i sovětskou říši zla. Jaké je jejich poselství pro dnešní dobu? Cesta do otroctví není nutně nevyhnutelná a svobodu má smysl bránit.
Píši tuto esej v době, kdy si připomínáme 30. výročí Sametové revoluce. Vrátím se nyní k otázce, kterou jsem si položil v názvu této eseje. Je hoden svobody jen ten, kdo si ji vybojuje? A vybojovali si Češi a Slováci svobodu? Nebo nám byla jen dána, protože komunistický systém v Československu stejně nebyl udržitelný a rozpadl se jako domeček z karet při první příležitosti? Odpověď na tuto otázku se mi jeví jako důležitá. Byť nedokážu slovy popsat proč, cítím, že svoboda, kterou si člověk vybojuje, je lepší než ta, která je mu vybojována jiným a darována. Je to tak ostatně s řadou jiných věcí. Z osobní zkušenosti můžu říci, že jsem si více začal vážit peněz až poté, co jsem si je sám vydělal prací. A v tom vidím rozdíl mezi svobodou vybojovanou a svobodou darovanou. Je právě v tom, že věci, které jsou pro člověka hodnotné, vznikají až překonáváním překážek.
Musím se upřímně přiznat, že ač se snažím poctivě sledovat politické a společenské dění na Slovensku, nemůžu z podstaty věci plně pochopit všechny okolnosti a detaily slovenské mentality. Budu tedy vycházet z předpokladu, že se v otázce vztahu k minulému režimu nemusí česká mentalita od slovenské příliš lišit. Prožili jsme tato léta konec konců v jednom státě. V české společnosti často zaznívá postoj, který bych se nebál nazvat poraženeckým. Projevuje se mj. v přesvědčení, že: „tu svobodu jsme si vlastně tím cinkáním klíčů vůbec nevybojovali.“ Spíše než svobodu vybojovanou máme svobodu darovanou.
Je to však zásadní omyl. Naše svoboda byla vybojována odvážnými muži a ženami, kteří se nebáli komunismu postavit. Je logické, že většina lidí se za komunismu snažila spíše žít slušný a spokojený život, a lidí, co aktivně odporovali systému, bylo zpočátku málo. To je podstatou věci a možná nejhorší zbraní totalitních systému: lhostejnost a strach. Nakonec ale stačí, aby se postavil na odpor jednotlivec, který ovlivňuje své okolí a vytváří ohnisko vzdoru. Ano, při svržení komunismu nám pomohli vnější okolnosti a vnitřní stav systému. Avšak bagatelizovat český a slovenský národ, který k jeho pádu přispěl mírou vrchovatou, zkrátka není na místě. Na místě není také žádný stesk po předchozím režimu. Nebylo líp. Musíme jasně říci, že se jednalo o režim, který potlačoval základní lidské svobody, zabíjel lidi, zavíral lidi a ze své podstaty byl nelegitimní. Je lepší žít ve svobodné společnosti bez jistot, než v otroctví, které nabízí iluzi jistoty. Slib těchto jistot je jen sýrem v pastičce na myši. Svoboda se málokdy ztratí najednou. Je omezovaná krůček po krůčku, aniž bychom si toho byli vědomi.
Před třiceti lety jsme si svobodu vybojovali. A dokázali jsme s ní úžasné věci! Ukázali jsme celému světu, že při rozdělování státu nemusí dojít ke krveprolití a etnickým čistkám, vrátili jsme se zpět k západním strukturám a naše hospodářství udělalo skok vpřed. Musíme mít však vždy na paměti křehkost svobody. Ronald Regan řekl: „Svoboda není nikdy dále než jednu generaci od svého zániku.“5 To je vlastností svobody: že není samozřejmá. Že je nutné ji bránit neustále, protože se pořád objevují noví nepřátelé svobodné společnosti. Západní civilizaci čeká velká výzva v podobě Číny, Ruska a islamistického extremismu. Mimo to musí konzervativci na Západě čelit vzestupu neomarxistické levice. Nejde o nový boj. Jde o stále stejný střet idejí, jen v nových kulisách.
Jak bychom se v takové době měli zachovat? Čerpejme z historie. Zachovávejme, co je osvědčené časem, před tím, co je vykreslováno jako progresivní, moderní a pokrokové. Nebraňme se však změnám, braňme se jen proti „změnám pro změnu“. Je jedno jestli si říkáme konzervativci, klasičtí liberálové nebo libertariáni. I přes naše spory různým způsobem ctíme podobné hodnoty.
Braňme svobodu, nikdo jiný to za nás neudělá.
Autor je študentom Masarykovej univerzity v Brne. Esej sa umiestnila na 2. mieste v rámci súťaže Študentská esej 2019.
Literatura
1 DOSTOJEVSKIJ, Fedor Michajlovič. Zločin a trest. Praha, 1966.
2 FIALA, Petr a František MIKŠ. Konzervatismus dnes: politika, společnost a zdravý rozum v době nerozumu. Brno, 2019. ISBN 978-80-7485-186-5.
3 HAMILTON, Alexander, JAY, John a James MADISON. Listy federalistů: soubor esejí psaných na podporu nové Ústavy předložené federálním Shromážděním 17. září 1787. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1994. ISBN 80-706-7390-7.
4 HAYEK, Friedrich A. von. Cesta do otroctví. Brno, 2004. ISBN 80-865-9871-3.
Internetové zdroje
5 TOPOLÁNEK, Mirek. Braňme první polistopadovou republiku. Echo24.cz [online]. [cit. 2019-11-17]. Dostupné z: https://echo24.cz/a/pFVKJ/branme-prvni-polistopadovou-republiku
