Přímá vs. zastupitelská demokracie a limity referenda
Úvod: přímá, nepřímá a polopřímá demokracie
„My totiž máme ústavu, která nenapodobuje zřízení sousedů, naopak jsme spíše sami leckomu vzorem, než abychom následovali druhých. A jménem sice sluje lidovláda, poněvadž záleží ne v moci několika jedinců, nýbrž v moci většiny, ale podle zákonů se dostává v soukromých zájmech stejného práva všem. Co se však týče významu, je každý nad jiné ceněn podle toho, jak v čem vyniká, a většinou ve veřejném působení ne tak podle příslušnosti k té či oné třídě jako spíše podle osobní zdatnosti; a zase je-li kdo chud, ale schopen vykonati něco dobrého pro obec, nebrání mu v tom nedostatek společenského významu.“[1] Tímto způsobem popsal athénské politické zřízení politik a vojevůdce Periklés. Athénská přímá demokracie, která se vyvinula přibližně v 6. století př. n. l., představuje pravděpodobně nejstarší známý příklad demokratického zřízení na světě. Podstata jejího fungování spočívala ve shromáždění občanů na jednom místě, na kterém docházelo ke společnému projednávání a hlasování o zásadních otázkách politického života polis.
Otázkou je, jestli výše uvedený Periklův popis Athén není spíše idealizovanou představou, která dobové realitě příliš neodpovídá. Řada antických filozofů totiž proti athénské demokracii vyslovila poměrně závažné argumenty. Podle Platóna má např. demokracie přirozenou tendenci degradovat v nejhorší formu vlády – tyranii.[2] Lid je jím přirovnáván k pánu lodi, který sice vyniká silou a velikostí, zároveň však nemá pro vedení lodi potřebné znalosti a dovednosti. Námořníci na lodi v této metafoře představují politiky v demokraciích, kteří se snaží o ovládnutí lodi, jejíhož řízení však rovněž nejsou schopni.[3] Je velmi pravděpodobné, že Platón byl ve svých názorech na demokracii silně ovlivněn smrtí svého učitele Sokrata, kterého athénské dikastérium odsoudilo k trestu smrti.[4]
S touto kritikou souvisí námitka, kterou proti původní athénské přímé demokracii vznesl James Madison v Listech federalistů. Shodně poukazuje na skutečnost, že se většiny občanů v přímých demokraciích často staly nositeli útlaku menšiny a veřejný zájem obětovaly své společné vášni či zájmu: „To je důvod, proč byly takové demokracie vždy jevištěm zmatků a svárů, proč se nikdy neslučovaly s osobní bezpečností a majetkovými právy a proč byl jejich život většinou krátký, právě tak jako jejich smrt násilná.“[5]
Přímé demokracie představují model, který naznačil budoucí vývoj, ale jako takový historicky neobstál. Výrazně je omezen už svými technickými parametry. Dokud o politickém životě polis mohly rozhodovat pouze nižší desítky tisíc občanů, bylo ještě možné, aby se shromáždili na jednom místě. Starověké Athény byly městským státem poměrně malé velikosti a pro většinu občanů tak nepředstavovala větší problém ani vzdálenost, kterou bylo nutné za hlasováním urazit. Pokud vezmeme v potaz dnešní státy s velkou rozlohou a miliony občanů, je zcela jasné, že je přímá demokracie pro jejich řízení nevyužitelná. Osobně se domnívám, že jejímu prosazení by příliš nepomohlo ani využití moderních prostředků, jako je např. internet.
V dnešní době lze přímou demokracii v její čisté podobě nalézt už jen zbytkově. Jejím příkladem mohou být tzv. Landsgemeinde, která představují hlavní rozhodovací orgán ve dvou malých švýcarských kantonech (Glarus a Appenzell Innerrhoden). V kantonu Glarus přitom na shromáždění nedochází pouze k hlasování, ale i k široké diskusi. Výsledky těchto shromáždění jsou poměrně zajímavé. Účast na nich se většinou pohybuje kolem 25 % občanů způsobilých volit. Marlène Gerber a Sean Mueller ve své studii uvádějí, že shromáždění rozhodně nevedou k obávané vládě lůzy. Na druhou stranu se jim však nedaří vytvořit rovnoměrnější zastoupení, než jaké vidíme v zastupitelských demokraciích. V autory sledovaném období (2000 až 2012) tak pouze pětinu řečníku na shromážděních tvořily ženy. Oproti „běžným“ občanům se nadále výrazněji prosazovali „elity“ (profesionální politici).[6]
Samotný pojem demokracie tak měl z výše uvedených důvodů po staletí spíše negativní vyznění. Tvůrci americké ústavy z roku 1787, která poprvé v dějinách výrazněji prosadila model demokracie zastupitelské, tohoto pojmu pro popis ústavního zřízení Spojených států vůbec neužívali. Spojené státy označovali spíše jako republiku, kterou chápali jako vládu prostřednictvím zastupitelských orgánů. Za dvě hlavní výhody republiky oproti demokracii považovali proces kultivace názorů, ke kterému ve voleném zákonodárném sboru dochází a také skutečnost, že republika s volenými zástupci může fungovat v širším prostoru s větším počtem obyvatel než demokracie v řeckých městských státech.[7]
V zastupitelské demokracii také vystupuje do popředí institut voleb, které představují základní ustavovací techniku zástupců lidu. Volení zástupci svou legitimitu odvozují přímo od lidu, který je suverénem.[8] Zřízení většiny dnešních demokratických států je postaveno právě na principu nepřímé zastupitelské demokracie. Nástroje přímé demokracie jsou v nich využívány pouze jako doplněk.[9] Jedinou podstatnou výjimkou je Švýcarská konfederace s modelem demokracie polopřímé.[10] Ta představuje určitý mezistupeň – ve Švýcarsku jsou totiž vedle volených zastupitelských orgánů hojně využívány instituty přímé demokracie s širokou možností zapojení občanů do rozhodovacího procesu.
Institut referenda
Referendum je pravděpodobně nejznámějším nástrojem, který je s přímou demokracií spojován. V kontextu výše zmíněných teoretických východisek bych jej však označil spíše za nástroj demokracie polopřímé. Právě v systému polopřímé demokracie má totiž referendum jako rozhodování občanů, které se koná ve volebních místnostech namísto původního lidového shromáždění, zásadní úlohu.[11] Označení referenda za nástroj demokracie přímé, však rozhodně nepovažuji za terminologicky chybné – referendum je totiž nástrojem, který od nepřímé demokracie směrem k demokracii přímé směřuje.
Referendum samozřejmě není jediným nástrojem (polo)přímé demokracie. Pavel Pechanec mezi další významné instrumenty řadí petici, lidovou iniciativu, plebiscit a odvolání.[12] Samotná referenda lze potom třídit podle různých kritérií. Z hlediska závaznosti výsledku referenda můžeme rozlišovat referendum konzultativní (poradní) a decizní (rozhodovací). Výsledek konzultativního referenda nezakládá příslušnému orgánu veřejné moci povinnost se podle něj řídit. Výsledek referenda decizního oproti tomu vyvolává přímé právní následky.[13]
Dalším důležitým faktorem dělení je povinnost referendum konat. Z tohoto hlediska můžeme referenda dělit na obligatorní (povinná) a fakultativní (možná). Obligatorní referenda jsou v řadě států konána např. v případě změn ústavy. Referenda fakultativní jsou v rámci Evropské unie častější a mohou zahrnovat široké spektrum otázek. Tento rámec je zpravidla na ústavní či zákonné úrovni omezen okruhem záležitostí, které jsou z referenda předem vyloučeny. V případě České republiky např. není u místních referend možné rozhodovat o otázkách místních poplatků a obecního rozpočtu nebo o volbě a odvolání starosty.[14] Mezi okruh otázek vyloučených na celostátní úrovni pak často patří např. úprava daní nebo ochrana základních práv.
Marek Antoš dále vyděluje i referenda participační, blokační, iniciativní a racionalizační. V případě referend participačních vyhlašuje referendum orgán, který by o věci mohl rozhodnout sám, přesto však rozhodnutí přenechává občanům. Blokační referenda směřují ke zrušení předchozího rozhodnutí státního orgánu[15], vyvolat jej tedy většinou můžou buď přímo občané nebo parlamentní menšina. Referenda iniciativní jsou vyvolána „zdola“ občany, kteří i formulují předmětnou otázku (najdeme je mj. na Slovensku). Racionalizační referenda jsou nejvzácnější a obecně umožňují nahradit souhlas parlamentu, který by byl v některých věcech vyžadován.[16] Závěrem lze konstatovat, že referenda můžeme dělit i dle kritéria úrovně, na které se konají (ve slovenském a českém prostředí tak můžeme najít referenda místní, krajská a celostátní).
Srovnání českého a slovenského přístupu k institutu celostátního referenda
Míra využití institutu referenda se v zastupitelských demokraciích značně liší. Můžeme vedle sebe najít státy jako je např. Slovenská republika s jejím poměrně vstřícným přístupem k referendům a Českou republiku, která naopak představuje přístup skeptický. Zásadní rozdíl v obou přístupech je vyjádřen již ve způsobu zakotvení v ústavách obou těchto států.
Ústava Slovenské republiky obsahuje rámcovou úpravu referenda v čl. 93 až 99. Úprava zahrnuje jak obligatorní referendum (o vstupu do státního svazku s jinými státy a o vystoupení z takového svazku), tak referendum fakultativní (o jiných důležitých otázkách veřejného zájmu). Okruh otázek vyloučených z referenda zahrnuje „základné práva a slobody, dane, odvody a štátny rozpočet.“ Krom jiného je v ústavě zakotvena i možnost referenda iniciačního (na základě podpisu alespoň 350 000 občanů). Referenda se pro jeho platnost musí zúčastnit nadpoloviční většina oprávněných voličů, přičemž platí, že rozhodnutí musí být přijato nadpoloviční většinou účastníků.
Slovenská úprava referenda je v některých aspektech problematická. Peter Kresák poukazuje na určité nejasnosti v úpravě fakultativního referenda a zároveň na protichůdné právní názory právních teoretiků i Ústavního soudu SR.[17] Ten ve svém nedávném nálezu PL. ÚS 7/2021 konstatoval, že platně přijatý výsledek referenda je přímo závazný a má právní sílu ústavního zákona, čímž snad dlouhodobě sporný výklad vyjasnil. Zároveň však ve svém rozhodnutí zdůraznil, že ani platně přijatý výsledek referenda, nesmí vést ke změně charakteru Slovenské republiky jako demokratického právního státu. V rozhodnutí šlo o ústavnost předmětu referenda, kterým by v případě jeho platného přijetí došlo k jednorázovému zkrácení funkčního období Národní rady. Takové zkrácení by podle Ústavního soudu představovalo porušení principu obecnosti (generality) práva i dělby moci (byť je nutné zmínit, že na Slovensku už v minulosti referenda s podobně formulovanou otázkou proběhla).[18]
Dalším problémem je dlouhodobě nízká účast voličů. Z celkově osmi konaných celostátních referend bylo platné pouze jedno (o vstupu do Evropské unie z roku 2000), přičemž i v jeho případě účast jen mírně přesáhla nutných 50 %. Celostátního referenda v roce 1997 (mj. o vstupu Slovenské republiky do NATO) se dokonce účastnilo méně než 10 % občanů. Je tedy otázkou, na kolik referendum při své současné úpravě plní funkci doplňku reprezentativní demokracie. Ke zvážení by podle mého názoru bylo např. zvýšení množství podpisů nutných pro iniciativní referendum tak, aby byl zájem obyvatel rozhodnout v určitě věci předem dostatečně prokázán.
Ústava České republiky naproti tomu obecnou úpravu celostátního referenda vůbec neobsahuje. Ve čl. 2 odst. 2 sice zmiňuje možnost výkonu státní moci přímo lidem („Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“), na druhé straně zde však zakotvuje poměrně přísnou podmínku – přímý výkon státní moci lidem musí být umožněn ústavním zákonem, k jehož přijetí je nutná třípětinová většina všech poslanců a senátorů. Takový zákon doposud přijat nebyl. Jan Kysela v této souvislosti upozorňuje, že čl. 2 odst. 2 nemá povahu (nenaplněného) slibu, ale výhrady ústavního zákona, která má zavedení nástrojů, jako je referendum, umožnit, ale zároveň ztížit.[19]
V České republice tak prozatím proběhlo na celostátní úrovni pouze referendum o vstupu do Evropské unie. Vyhlášeno nebylo na základě čl. 2 odst. 2, nýbrž na základě čl. 10a Ústavy, který říká, že ústavní zákon může stanovit, aby k ratifikaci některých mezinárodních smluv byl nutný souhlas daný v referendu. Referendum se uskutečnilo na základě ústavního zákona č. 515/2002 Sb. přijatého ad hoc. Na úrovni obecní se však referenda konají relativně často. Referenda se mohou konat i na úrovni krajské, takové referendum se však ještě neuskutečnilo. Důvodem je podle mého názoru nízké povědomí občanů o politice na krajské úrovni a zároveň poměrně malý okruh pro voliče bezprostředně důležitých otázek, které by mohly být v krajském referendu rozhodnuty.
Možnost přijetí zákona o úpravě celostátního referenda je v českém prostředí často diskutovaným tématem. Návrhů se objevilo poměrně velké množství[20], nutnost třípětinové většiny pro jejich schválení se však zatím nenašla. Velký zájem o institut referenda a o prvky (polo)přímé demokracie obecně však můžou vyjadřovat i pravidelné volební úspěchy poltických hnutí, která jejich širší využití prosazují. Přes půl milionu hlasů a 20 poslaneckých mandátů získalo ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v 2021 nacionalistické hnutí, které si přímou demokracii dokonce dosadilo do názvu (SPD – Svoboda a přímá demokracie, původně vzniklo z jiného parlamentního seskupení Úsvit přímé demokracie). Jeho dlouhodobý program zahrnuje „přímou demokracii, referendum a odvolatelnost politiků“.[21] Mezi jeho praktické cíle patří např. referendum o vystoupení České republiky z Evropské unie a NATO.
Referendum: limity a nevýhody
Příznivci referend často zdůrazňují, že referendum může povzbudit veřejnost k zájmu o věci veřejné, případně odpovědět na určité otázky, které politická reprezentace z různých důvodů řešit nechce. Rozhodnutí, které bylo občany přijato (nebo potvrzeno) v referendu, bývá často chápáno jako kvalitativně lepší a legitimnější. Zamítavé rozhodnutí v referendu může zase pro občany představovat novou možnost kontroly nad státními orgány.
Podívejme se však krátce na základní nevýhody referenda a jeho přirozené limity. Na příkladu slovenských celostátních referend a (ne)zájmu o ně lze částečně zpochybnit, že referenda posilují u občanů zájem o veřejné záležitosti a přivádějí je aktivnějšímu zájmu o politiku. Poměrně problematické je také tvrzení o vyvolávání referend občany „zdola“. Nedávné dění na Slovensku dobře ukazuje, že se referendum může stát spíše prostředkem, který využívají politické strany k prosazení svých cílů, zatímco jej prezentují jako autentickou vůli lidu. Dalším problémem může být i nutnost vybírat u většiny referend z pouhých dvou nabízených možností. Z procesu deliberace, který probíhá během diskusí v parlamentu, může vzejít kompromisní řešení, které do jisté míry uspokojí obě názorové strany.
Klasickým argumentem proti referendům je i relativní komplexnost některých problémů, které pro řešení vyžadují informovaná rozhodnutí, pro která řada občanů postrádá potřebné znalosti i časové možnosti. Poměrně často bývá také vznášena námitka, že větší míra využívání referenda je možná pouze ve vyspělých demokraciích s disciplinovanými a vzdělanými občany, jako je např. Švýcarsko. Vojtěch Rygl uvádí příklad referenda o změně ústavy, které proběhlo v roce 2005 v Keni. Referendum proběhlo v zásadě úspěšně, a to navzdory tomu, že přibližně čtvrtina populace Keni starší 15 let byla negramotná. Na druhou stranu je nutné říct, že podle odhadů měla jen velmi malá část hlasujících dostatečné znalosti o dané problematice.[22] Referenda mají tedy své výhody a nevýhody. Nepředstavují řešení vhodné pro všechny situace, v některých případech však můžou být vítaným řešením nedostatků nepřímé demokracie.
Závěr: (polo)přímá demokracie jako cesta z krize liberální demokracie?
Během posledních let se v politice po celém světě stále více prosazují hnutí, která jsou zpravidla označována jako populistická. Často sama sebe prezentují jako zástupce autentického svrchovaného lidu, proti kterým stojí liberální establishment a zkorumpované elity. Objevují se různé alternativy k liberální demokracii, za všechny lze jmenovat Orbánův koncept „neliberální demokracie“.
Nespokojenost se současným stavem demokracie má nepochybně řadu příčin. David Goodhart např. tvrdí, že občany v západních zemích lze rozdělit v podstatě do dvou skupin: anywheres (kosmopolitní obyvatelé velkých měst) a somewheres (obyvatelé malých měst a venkova). Druhá skupina, která tvoří výraznou většinou, je podle jeho názoru již delší dobu systémově přehlížena a pocit opuštění ji vede k příklonu k populistickým vůdcům.[23]
Otázkou je, jestli by posílení instrumentů polo(přímé) demokracie mohlo tento problém vyřešit nebo jej alespoň zmírnit. Podle názoru autora tohoto textu tomu tak spíše není. Nedá se říct, že by referendum a podobné nástroje automaticky zvyšovaly zájem občanů o politické záležitosti a vedly k jejich vyšší identifikaci se systémem (viz příklad slovenských celostátních referend). I v případě, že přistoupíme na tezi, že jsou zastupitelské orgány ovládány zkorumpovanými elitami, nemusí referendum představovat příliš velký rozdíl. Proces referenda může být manipulován stejně dobře, jako zákulisní jednání v parlamentu (široké možnosti se v tomto ohledu nabízejí např. při tvorbě otázky, která má být v referendu položena).
Závěrem bych rád zdůraznil, že cílem tohoto textu nemá být principiální odsouzení všech instrumentů (polo)přímé demokracie. Jsem naopak přesvědčen, že mohou hrát roli velmi důležitého doplňku reprezentativní demokracie a sloužit jako záplata na její dílčí nedostatky. Pokud však využití těchto instrumentů zvažujeme, musíme si položit otázku, čeho vlastně chceme jejím využitím dosáhnout, a pečlivě zvážit, jestli daný problém jen nezhoršíme.
Pokud chceme zajistit větší občanskou participaci, nabízejí se nám totiž i další možnosti. Jednou z nich mohou být dnes stále častěji využívané participativní rozpočty. Občané obce mají díky nim možnost přímo rozhodovat o využití části obecních financí na realizaci projektů, které zpravidla sami navrhli. Další možností by mohlo být vytvoření různých občanských konzultativních orgánů či komisí na obecní úrovni. Ondřej Preuss tvrdí, že by jejich členové mohli být vybíráni i na základě losu, což by mělo vést k rovnějšímu zastoupení různých skupin obyvatelstva.[24] Pokud by se tyto metody osvědčily na obecní úrovni, bylo by je do budoucna jistě možné vyzkoušet i na úrovni krajské. Obce se v tomto modelu stávají do jisté míry pokusnou laboratoří, je však nutné říct, že potenciální škody by neměly být tak velké, jako nepromyšlené hazardování s prvky (polo)přímé demokracie.
Autor je študentom Právnickej fakulty Masarykovej univerzity v Brne.
Zdroje
Právní předpisy
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.
Ústavný zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky.
Zákon č. 22/2004 Sb., zákon o místním referendu a o změně některých zákonů.
Soudní rozhodnutí
Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 7. 7. 2021, č. k. PL. ÚS 7/2021.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. Ars 2/2012.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. Ars 4/2014.
Články a příspěvky ve sbornících
ANTOŠ, Marek. Referenda v Evropě: když pětadvacet států dělá totéž, není to totéž. In: ŠIMÍČEK, Vojtěch, ed. Přímá demokracie. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2016, s. 35-50. ISBN 978-80-210-8351-6.
GERBER, Marlène a Sean MUELLER. When the people speak – and decide: deliberation and direct democracy in the citizen assembly of Glarus, Switzerland. Policy & Politics. 2018, 46(3), 371-390.
HLOUŠEK, Vít a Lubomír KOPEČEK. Fenomén demokracie. In: Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005, s. 15-48. ISBN 978-80-210-4249-0.
KRESÁK, Peter. Uplatňovanie priamej demokracie v SR, cesta plná ústavných prekážok. In: ŠIMÍČEK, Vojtěch, ed. Přímá demokracie. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2016, s. 167-201. ISBN 978-80-210-8351-6.
KYSELA, Jan. Referendum jako součást české ústavní politiky. In: ŠIMÍČEK, Vojtěch, ed. Přímá demokracie. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2016, s. 51-84. ISBN 978-80-210-8351-6.
PREUSS, Ondřej. Los jako nástroj populistů. In: KYSELA, Jan, ed. Populismus v demokratickém právním státě: hrozba nebo výzva?. Praha: Leges. 2019. ISBN 978-80-7502-402-2.
RYGL, Vojtěch. Formy přímé demokracie a participace a jejich uplatnění ve světě. In: WINTR, Jan, ANTOŠ, Marek, ed. Volby, demokracie, politické svobody. Praha: Leges, 2010, s. 123-132. ISBN ISBN 978-80-87212-62-2.
Literatura
HAMILTON, Alexander, John JAY a James MADISON. Listy federalistů: soubor esejí psaných na podporu nové Ústavy předložené federálním shromážděním 17. září 1787. V Olomouci: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1994. ISBN 80-7067-390-7.
THÚKYDIDÉS. Perikleova řeč nad padlými. Brno: Jan V. Pojer, 1946. Atlantis.
PECHANEC, Pavel. Přímá demokracie v České republice. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. ISBN 978-80-7357-700-1.
PLATÓN. Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón. 5., opr. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2005. Platónovy dialogy. ISBN 80-7298-140-4.
PLATÓN. Platónovy spisy: Svazek IV, Kleitofón Ústava, Timaios. Kritias. Praha: OIKOYMENH, 2003. ISBN 80-7298-067-X.
Internetové zdroje
MIKŠ, František. The Road to Somewhere – program pro konzervativní pravici. Centrum pro studium demokracie a kultury [online]. 2018 [cit. 2021-11-17]. Dostupné z: https://www.cdk.cz/road-somewhere-program-pro-konzervativni-pravici
SPD. Politický dlouhodobý program SPD. Svoboda a přímá demokracie [online]. [cit. 2021-11-17]. Dostupné z: https://www.spd.cz/program-vypis/
[1] THÚKYDIDÉS. Perikleova řeč nad padlými, s. 20-21.
[2] PLATÓN. Platónovy spisy: Svazek IV, Kleitofón Ústava, Timaios. Kritias, s. 302-305.
[3] Tamtéž, s. 214-215.
[4] PLATÓN. Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, s. 38.
[5] HAMILTON, Alexander, John JAY a James MADISON. Listy federalistů: soubor esejí psaných na podporu nové Ústavy předložené federálním shromážděním 17. září 1787, s. 73.
[6] GERBER, Marlène a Sean MUELLER. When the people speak – and decide: deliberation and direct democracy in the citizen assembly of Glarus, Switzerland, s. 383-384.
[7] HAMILTON, Alexander, John JAY a James MADISON. Listy federalistů: soubor esejí psaných na podporu nové Ústavy předložené federálním shromážděním 17. září 1787, s. 73-75.
[8] Viz např. čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“
[9] O referendu jako o doplňku hovoří např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. Ars 2/2012 (bod 29).
[10] Jsem si vědom, že pojem polopřímá demokracie není příliš používaný, pro popis systému Švýcarské konfederace jej ale považuji za přesný. Pojem přímá demokracie, který historicky představuje rozhodování občanů na lidovém shromáždění v jednom místě, současnému švýcarskému modelu neodpovídá.
HLOUŠEK, Vít a Lubomír KOPEČEK. Fenomén demokracie. In: Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, s. 39.
[11] Označení referenda za nástroj polopřímé demokracie považuje za přesnější např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. Ars 4/2014 (bod 30).
[12] PECHANEC, Pavel. Přímá demokracie v České republice, s. 15-26.
[13] Tamtéž, s. 17.
[14] § 7 zákona č. 22/2004 Sb., zákon o místním referendu a o změně některých zákonů.
[15] Dále je můžeme rozdělit ještě na referenda ex ante a ex post. Referenda ex ante jsou v podstatě součástí schvalovacího procesu zákona (v Rakousku musí být např. za určitých okolností konáno referendum o zákonném usnesení před jeho vyhlášením). Referenda ex post potom míří ke zrušení již platného a účinného zákona.
PECHANEC, Pavel. Přímá demokracie v České republice, s. 19-20.
[16] ANTOŠ, Marek. Referenda v Evropě: když pětadvacet států dělá totéž, není to totéž. In: ŠIMÍČEK, Vojtěch, ed. Přímá demokracie, 43-48.
[17] KRESÁK, Peter. Uplatňovanie priamej demokracie v SR, cesta plná ústavných prekážok. In: ŠIMÍČEK, Vojtěch, ed. Přímá demokracie, s. 199-201.
[18] Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky č. k. PL. ÚS 7/2021 ze dne 7. 7. 2021, zejména body 86, 125-134 a 151-155.
[19] KYSELA, Jan. Referendum jako součást české ústavní politiky. In: ŠIMÍČEK, Vojtěch, ed. Přímá demokracie, s. 65.
[20] KYSELA, Jan. Referendum jako součást české ústavní politiky. In: ŠIMÍČEK, Vojtěch, ed. Přímá demokracie, s. 68-82.
[21] SPD. Politický dlouhodobý program SPD. Svoboda a přímá demokracie [online]. [cit. 2021-11-15].
[22] RYGL, Vojtěch. Formy přímé demokracie a participace a jejich uplatnění ve světě. In: WINTR, Jan, ANTOŠ, Marek, ed. Volby, demokracie, politické svobody, s. 127-129.
[23] MIKŠ, František. The Road to Somewhere – program pro konzervativní pravici. Centrum pro studium demokracie a kultury [online]. 2018 [cit. 2021-11-17].
[24] PREUSS, Ondřej. Los jako nástroj populistů. In: KYSELA, Jan, ed. Populismus v demokratickém právním státě: hrozba nebo výzva?, s. 137-138.
