Z Bushova vítězství jsou naštvaní: Usama bin Ladin a všichni islamističtí teroristé; protizápadní diktátoři na Blízkém východě, kteří teroristy podporovali; Jásir Arafat, kterého už trefil šlak; komunisté a socialisté všude na světě; stoupenci potratů; levicoví intelektuálové; západoevropský politický establishment; hollywoodští herci; George Soros; psychopat Michael Moore; a paranoidní hysterická levice, pro kterou je Bush debil z Texasu.
Proto je dobré, že Bush zvítězil. Volební porážku George Bushe by islamistický terorista v Iráku – či kdekoli na světě – interpretoval takto: „Lidé Západu jsou neschopni přinášet oběti. Uřezané hlavy civilistů – nemají žaludek se na to dívat. Jsme-li brutální, oni hodí ručník do ringu.“ Výsledek? Nebude mír, nýbrž válka o tisíc mil blíž, uprostřed evropských velkoměst.
Bushovo volební vítězství naštěstí vyslalo signál opačný: ‘Vaše vraždy, uřezávání hlav a teror naše rozhodnutí nezměnily. V Iráku zůstaneme tak dlouho, než vás, vrahy a teroristy, pozabíjíme. Bude to již brzo. Pak bude mír.‘
Irák zajisté může skončit špatně, bude-li vyslyšen hlas západních levicových defétistů a válka nebude dotažena do vítězného konce. Vítězství fanatiků by z nich učinilo vlnu budoucnosti a přitahovalo k nim nové stoupence. Proto je tak důležité, aby islamističtí teroristé byli nyní v Iráku nejen poraženi, nýbrž aby byli poraženi tvrdě a jednoznačně.
President Bush získal 51% odevzdaných hlasů, tedy absolutní většinu. Jako první kandidát na presidenta od r. 1988! Totiž legitimně zvolení presidenti Clinton 1992, Clinton 1996 a Bush 2000, i když získali většinu volitelů, nezískali většinu odevzdaných hlasů – díky úspěchům kandidátů třetích stran. Dokonce ani Al Gore, jenž v roce 2000 získal více hlasů než Bush (ale méně volitelů), nezískal nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů. Bush je nyní první, kdo ji získal po r. 1988, kdy ji získal jeho otec.
Amerika je stejně jako před 4 roky rozdělena půl-napůl; a to geograficky. Demokraté mají západní (tichomořské) pobřeží a Severovýchod USA. Republikáni mají vše ostatní, tj. Jih, Středozápad a Západ. Hlavním kritériem dělení na Ameriku republikánskou a demokratickou nejsou ekonomické otázky, není to překvapivě ani zahraniční politika a válka v Iráku (tedy to, co se za poslední 4 roky Bushova presidentství stalo), nýbrž jsou jím otázky kulturně morální (jež se od posledních voleb nezměnily). Ty jsou hlavním indikátorem, zda člověk volí demokraticky nebo republikánsky. Lidé věřící, kteří aspoň jednou týdně jdou do kostela, volili Bushe. Lidé nevěřící, anebo ti, kteří jdou do kostela méně často něž jednou týdně, volili Kerryho a předtím Gora. Ženatí muži a vdané ženy volili Bushe, svobodní volili Kerryho (a předtím Gora).
Republikáni posílili své většiny jak v Senátu tak ve Sněmovně reprezentantů. Všichni republikánští kandidáti na senátora na americkém Jihu zvítězili. Jih volil do Senátu konzervativní republikány unisono. Voliči uštědřili facku i demokratickému vedení: vůdce demokratické menšiny v Senátu Tom Daschle nebyl znovu-zvolen, tj. vypadl ze Senátu.
Kongres USA, jakož i státy Unie, jsou v důsledku voleb konzervativnější. To poprvé za posledních třicet let umožňuje zvrátit rozhodnutí Nejvyššího soudu USA Roe versus Wade z r. 1973. V tomto z ústavního hlediska absurdním rozhodnutí bylo nalezeno – tj. vymyšleno – právo na potrat v Ústavě, již napsali otcové zakladatelé USA, kteří (a ani nikdo jiný až do roku 1973) v ní žádné universální právo na potrat neviděli. O potratech předtím rozhodovaly parlamenty států, jak je tomu i u nás. Ale pro levici bylo netolerovatelné, aby některé státy měly potratové zákony liberálnější a jiné zase konzervativnější. Proto soudním diktátem nařídila universální právo na potrat až do narození dítěte. Rozhodnutí neústavní a nemorální zároveň.
Předsedovi Nejvyššího soudu je letos 80 let a jen jednomu soudci z devíti je méně než 65 let. Lze proto očekávat, že v nastávajícím presidentském období zemřou nebo resignují až tři soudcové Nejvyššího soudu. President pak navrhne a Senát schválí soudce nové. Proto je tak důležité, že presidentem je umírnění konzervativec Bush a v Senátu mají většinu republikáni. Rozhodnutí Roe vs. Wade pak bude moci být nově obsazeným Nejvyšším soudem zrušeno. Pokud by se tak stalo, neznamenalo by to zákaz potratů všude v USA. V souladu s federalismem a Ústavou by to znamenalo, že o potratech by rozhodovaly legislativy jednotlivých států Unie. Některé státy by měly zákony liberální, jiné zase restriktivní. Přesto by to bylo velké vítězství pro život a pro lidská práva správně chápaná.
Amerika jsou stále dva národy: „modrá“ Amerika Kerryho (tj. evropská Amerika) a „červená“ Amerika Bushe (tj. americká Amerika). Americká Amerika Bushe je pravicová v tom, že bere člověka jako dospělého. Je za nižší daně, aby člověk měl větší svobodu ale i odpovědnost postarat se o sebe a svou rodinu. Je za právo vlastnit zbraně, ale když je někdo zneužije, má být brán na zodpovědnost a popraven. Evropská Amerika Kerryho – stejně jako západní Evropa samotná – je levicová v tom smyslu, že člověka pojímá jako věčné dítě: stát ho má zaopatřit sociální péčí, ale když spáchá zločin, nesmí se mu zkřivit vlas na hlavě.
Evropská i americká levice zná evropskou Ameriku a nezná či nenávidí Ameriku americkou. A přeje si, aby přestala existovat.
Bylo by však dobře, kdyby celá Amerika byla jako Belgie? Bylo-li by tomu tak před čtvrtstoletím, my bychom dnes svobodní nebyli. Lidé jako Kerry nedělali nic pro pád sovětské říše. Chtěli si užívat klídku, nikoli riskovat nukleární válku kvůli tomu póvlu za železnou oponou. Sovětský svaz jim nevadil; vadili jim konzervativní studenoválečníci, jež rušili klid. Ameriku evropskou čeká tentýž osud jako Evropu samotnou: demografický propad. V důsledku záliby sekularizované levice v potratech a antikoncepci, její zastoupení v populaci bude klesat. Od Roe vs. Wade v r. 1973 bylo v Americe provedeno až ke 40 milionům potratů. Nikoli převážně v konzervativní křesťanské Americe Bushově, nýbrž hlavně v sekulární levicové Americe Kerryho. To jsou ti utracení voliči, kteří Demokratům chyběli k vítězství.
Budoucnost patří mnohodětným, tj. religiosním, nikoli sekularizovaným, tj. bezdětným. Otázkou jen je, jakého vyznání ti religiosní budou. V Evropě, soudě dle demografických trendů, islámského. V Americe křesťanského. V islámské společnosti sekularizovaní liberálové žádnou svobodu mít nebudou (Nizozemí a osudy Fortuyna či van Gogha jsou předobrazem i naší budoucnosti); v křesťanské konzervativní společnosti politické, ekonomické, občanské a náboženské svobody všech respektovány jsou – kromě svévole zabíjet děti, ovšem. Tedy na otázku, komu je americká (tj. konzervativní křesťanská) Amerika dobrá, odpovídám: všem, kdo chtějí žít ve svobodě. Liberální levice, která si teď krátkozrace přeje, aby celá Amerika byla jen zrcadlovým obrazem západní Evropy, by si měla uvědomit, že její svoboda – jakož i fyzické přežití – nebude mít v islámské Evropě naší blízké budoucnosti dlouhého trvání. Považují američtí liberální herci a umělci znovuzvolení Bushe za konec svobody, nástup cenzury a začátek křesťanské teokracie (čímž rozumějí nedostatek federálních dotací z peněz daňových poplatníků na své „umění“)? Nuže co, kdyby se přestěhovali do Francie, Belgie či Nizozemí a předvedli tam to své „umění“, vždy se najde nějaký muslim, který je ochotně zabije. A bude po problému.
Autor pôsobí v Občianskom inštitúte v Prahe
Článok bol publikovaný v Konzervatívnych listoch 12/2004
