S tímto sloganem nastoupila do britské politiky s Davidem Cameronem nová generace konzervativců, jíž byl Michael Howard zkušeným mentorem a patronem. Camerona si vybral už k vypracování svého volebního programu, který pomohl v posledních volbách snížit labouristickou většinu. Do čela strany byl Cameron zvolen na Howardovo doporučení. Howardův nápad přeskočit celou generaci a předat štafetu těm nejmladším se vyplatil okamžitou explozí popularity, která vyšvihla konzervativce před labouristy ve všech sondážích, v jedné až o devět procent. „Všichni jsou zváni,“ parafrázoval Cameron tradiční Disraeliho rčení, že Konzervativní strana je buď stranou celého národa, nebo ničím. Už ze složení stínového kabinetu je vidět, že nastává opravdová výměna generací, která bude provázena dobrou náladou a humorem. Třicetiletý stínový ministr financí Osborne si už několikrát úspěšně vystřelil z labouristického mazáka Browna. Do stínového kabinetu se vrací jeden z nejvtipnějších řečníků, bývalý šéf strany a stále ještě čtyřicátník Haigh, který se tím vzdává milionových příjmů z mezinárodních řečnických vystoupení. Vzděláním se bude zabývat šéfredaktor týdeníku The Spectator, ještě ne čtyřicetiletý břitký televizní debatér a humorista Boris Johnson. Poradcem pro životní prostředí je šéfredaktor měsíčníku The Ecologist, třicetiletý milionář a antiglobalista Zac Goldsmith, který má do příštích voleb kandidovat do parlamentu. Na většině této nové generace politiků je sympatické i to, že pro ně politika nebude hlavním živobytím, protože si na sebe už stačili vydělat nebo bohatství zdědili – a Cameron sám je majetkově dobře zaopatřený vzdálený potomek staré šlechtické rodiny spřízněné s královnou. To by mohlo skýtat naději, že nebudou tak snadno podléhat různým pokušením, která se politikům v jejich kariéře naskýtají. Ve všech hlavních ministerských rajónech Cameron ustavuje studijní a poradní týmy, kterým dává půldruhého roku na vypracování konkrétních politických ekonomických programů, které by získaly zpět voliče zběhlé v posledním desetiletí k Blairovi nebo k liberálům. Hovoří o tom, že má-li se konzervativní strana ještě kdy dostat k vládě, bude muset ovládnout „středové pole“, k němuž teď podle všech průzkumů tíhne velká většina britských občanů. Bude proto zajímavé sledovat, jak daleko do pomyslného „středu“ bude konzervatismus moci zajít, aniž přestane být konzervatismem. Cameron zcela správně začleňuje do konzervativní politiky ekologii, kterou si příliš dlouho ve všech zemích přivlastňují levičáci, vesměs k její škodě. Omezení imigrace, které Cameron zařadil do Howardova volebního programu, nezískalo takovou podporu, jakou Howard čekal, tak jej ze svého nynějšího programu vyňal, alespoň do té doby, než poradní tým vypracuje imigrační politiku konkrétnější a populárnější. To umožní určitému procentu centristů dezertovat od liberálů zpět ke konzervativcům. Dalším odklonem od posledního volebního programu je projev shovívavosti vůči veřejnému sektoru, v němž Blair za osm let vytvořil tři čtvrtě milionu neproduktivních pracovních míst.To je mocná vlna voličů, které nikdo nezíská slibem, že je vyhodí na dlažbu. Slib zmírnit mizérii těch nejchudších, jejichž procento pod Blairovou vládou prudce vzrostlo a jimiž se hemží šedivé věžákové čtvrti velkoměst, je zcela v souladu s konzervativní tradicí úcty k lidské důstojnosti, která v sílící moci státu a nadnárodních korporací přijímá roli přirozeného ochránce svobodného občana. Otázkou samozřejmě zůstává, kde na to všechno Cameron vezme peníze, když zatím identifikoval úspory pouhých 4 miliard, zatímco státní rozpočet za osm let Blairovy vlády vzrostl o 200 miliard na téměř 580 miliard a daňový příspěvek do rozpočtu se zvýšil z 37 na 42 procenta. Na to si bude Cameron do finančních poradních týdnů najmout hodně čarodějů. Jednou z nejpopulárnějších modernizací bude asi nábor žen na poslanecké kandidatury, kde Cameron doufá rozšířit jejich počet až na padesát procent. K náboru žen byl nejvyšší čas, neboť jich v konzervativní politice od dob Thatcherové citelně ubylo a po mnoha letech, kdy konzervativní stranu volívalo více žen než mužů, v roce 2005 poprvé průzkumy ukazovaly pokles ženských voliček pod polovinu. Cameron si jistě všechnu tu modernizaci dobře spočítal po třetích prohraných volbách a sondážním zjištění, že 70% Britů už nikdy konzervativce nebude volit, jestliže se opět nepromění v politickou sílu, která by nabízela něco prospěšného všem sociálním vrstvám národa. Obdoba s dnešním postavením ODS v české politice je příliš nápadná, než aby potřebovala rozvádět do podrobností. A není to v dějinách konzervatismu nic nového. Možná si ještě někdo pamatuje, jak konzervatismus před čtvrt stoletím zmodernizovala Thatcherová, když zbourala byrokratické, monopolistické, sociální a třídní bariéry a otevřela cestu k úspěchu podnikavým a pracovitým jednotlivcům ze sociálních vrstev, které do té doby „znaly své místo“ díky třídním předsudkům vyšších tříd, které mezi sebe nerady pouštěly nevychované dravce, i tříd socialistických a odborářských, které osobní ekonomický úspěch braly jako zradu třídního boje. Symbolem tchatcherovské nadtřídní meritokracie byli dva podnikatelští giganti, kteří vyšli z chudých rodin, začali z ničeho a dotáhli to za její vlády na milionáře a šlechtické tituly, aniž se obtěžovali zbavit se proletářského akcentu východního Londýna. Jedním byl letecký dopravce Freddie Laker, který jako první dotlačil světové aerolinie k cenové válce, druhým Alan Sugar, který svým Amstradem zachránil Británii čestné místo v počítačové konkurenci. V posledním desetiletí konzervativní strana znatelně ztratila kontakt s myšlením a cítěním většiny Britů a zabředla v neschopnosti formulovat srozumitelný program filozofický, politický či ekonomický, který by voličům dával důvody ji volit. Dlouho se zmítala v šarvátkách mezi eurooptimisty a euroskeptiky, až jí jednu dobu hrozil rozpad, když velký počet konzervativních euroskeptiků podpořil nově vzniklou „UK Independence Party“ a dal jí dvanáct křesel v evropském parlamentě. Howard stranu konsolidoval mimo jiné tím, že debatu o EU odsunul na vedlejší kolej a soustředil se na domácí problémy, v nichž proti Blairovi skóroval. Tím eurooptimistům odebral možnost EU veřejně obhajovat. Cameron je ihned po nástupu definitivně vyřadil z dalšího boje tím, že bez sebemenší předchozí debaty vyčlenil konzervativní europoslance z Evropské lidové strany, která se sice tváří, jako by sdružovala evropské konzervativce, ale prosazuje politiku socialistickou a federalistickou, včetně ústavy. Tak celou stranu posunul do jednoznačně euroskeptické pozice, aniž si toho stačil kdo všimnout, tím méně zaprotestovat. Modernizace jaksepatří, a veskrze konzervativní. Cameronovy týmy budou muset hodně improvizovat a potřebovat hodně provazolezecké dovednosti, aby udržely rovnováhu mezi modernizací a získáváním „středové“ popularity na jedné straně a uchováním konzervativních principů na straně druhé. Konzervatismus se tím ale stává opět vzrušujícím dramatickým dobrodružstvím, které bude stát za sledování – a možná i následování. Má-li ODS někde v zadních řadách nějaké mladé konzervativce, kteří ještě neztratili energii, naději, dobrou náladu a důvěru ve věčně platné a všem prospěšné konzervativní principy, budou možná mít opět koho napodobovat. Článok bol publikovaný na stránkach euportal.cz dňa 30. januára 2006.
Britský konzervatismus moderní a soucitný
