Těžko bychom v dějinách ekonomické vědy našli jiný tak často citovaný, a přece nedoceněný, tak proklínaný i obdivovaný, vysmívaný i vážený pojem jako je „neviditelná ruka“ Adama Smitha. O významu Smithovy myšlenky a její hloubce svědčí i to, že ani 230 let po jejím zveřejnění nepřestává vzrušovat zástupy vědců a pobízet je k odhalování hlubších souvislostí i praktických dopadů lidského jednání, při němž člověk „sledováním vlastního zájmu prospívá ostatním“.
Bylo by však naivní myslet si, že každé lidské jednání musí vést k blahobytu. V lidech, nedokonalých bytostech, se sváří síly dobra a zla. To, zda bude vlastní zájem lidí směrován tak, aby prospíval, a ne aby škodil ostatním, je především otázkou společenských institucí – pravidel lidského jednání. To, co Smith kdysi ve svém slavném Pojednání o podstatě a původu bohatství národů pouze naznačil, dnes ve svých teoriích rozpracovává bouřlivě se rozvíjející směr společenských věd – institucionální ekonomie.
Navzdory stále rozšířenému přesvědčení přitom neplatí, že by tyto „prospěšné“ instituce musely být nutně úmyslně vytvářeny nějakou vyšší autoritou (například vládou), ale naopak – vznikají spontánně interakcí lidských bytostí při jejich vzájemných směnách. Jak ve svém textu ukazuje James M. Buchanan, trh je sám o sobě například schopen vytvořit díky principu reciprocity určitá etická pravidla, jejichž dodržování je v zájmu všech tržních stran.
Hlavní závěr z institucionální analýzy společnosti lze shrnout poměrně jednoduše: Při rozvoji společnosti, při rozhodování o tom, zda bude země chudá, či bohatá, nehrají rozhodující úlohu materiální skutečnosti, jak tvrdil Marx a jeho následovníci, ale jevy nehmotného charakteru – pravidla, normy či ideje. Tedy právě společenské instituce. Ty mohou být do jisté míry lidmi vědomě změněny „správným směrem“ a James M. Buchanan ukazuje, že tato míra může být větší, než se obecně soudí. Člověk není zcela podřízen a vydán „vyšší moci“ či materiálním okolnostem své existence, ale může – s vědomím omezenosti svého vlastního vědění – roli společenských institucí poznat a pochopit.
Často se tak bohužel stane až v okamžiku, kdy je určitá instituce lidmi potlačena nebo zcela zničena. To platí bezezbytku i pro klíčovou instituci a pilíř svobodné společnosti, pro soukromé vlastnictví, jehož význam připomíná Josef Šíma. Toto připomenutí je více než na místě v naší v mnoha ohledech stále ještě příliš post-socialistické zemi, kde jsou vlastnická práva porušována od úplného počátku její existence (první kroky pozemkové reformy v roce 1918 byly podniknuty dokonce ještě před schválením prozatímní ústavy nově vzniklého Československa) a kde se v průběhu 20. století vyvlastňování stalo zcela běžnou politikou. I když jeho nejhorší projevy máme snad již za sebou, i dnes se někde vyvlastňuje viditelně (výstavba dálnic či průmyslových zón), případně méně viditelně, o to však ve větším rozsahu (zdanění, regulace). Jak jinak než vyvlastňování lze totiž označit situaci, kdy člověk nemůže plně nakládat s majetkem, který je, řečeno s Johnem Lockem, „ovocem jeho práce“, a tedy jeho vlastnictvím?
I přes obecně rozšířené mínění však není pravdou, že by se toto vyvlastňování, tedy především placení daní, týkalo pouze bohatých a bezvýhradně prospívalo chudým. V současnosti, díky složitým daňovým systémům a ještě složitějším pravidlům přerozdělování a konstrukce sociálních dávek, daňových výhod a dotací, spíše stát bere těm, kdo jsou ekonomicky aktivní, kdo něco vytvářejí a inovují, a dává naopak těm, kdo pouze pasivně vyčkávají s napřaženou dlaní, bez ohledu na výši jejich majetku. Politici roztáčejí kola svého redistribučního stroje za potlesku těch, kteří si díky němu budou moci beztrestně a zcela v mezích zákonů vzít část vlastnictví svých bližních. Je taková situace „sociálně spravedlivá“, ptá se ve své přednášce Anthony de Jasay, nebo jde o pravý opak toho, co by mělo být těmito pojmy myšleno ve svobodné společnosti, založené na úctě k vlastnictví?
Jsou-li jednotlivé národní hospodářské politiky do velké míry vláčeny partikulárními zájmy nejrůznějších skupin, platí to v ještě větší míře i na úrovni nadnárodní. Jak vysvětluje Pascal Salin, Evropská komise a jiné instituce EU poněkud schizofrenně bojují za to, co je podle jejich přesvědčení nejlepší pro dosažení konkurence v hospodářské oblasti, zapomínají však, že podobné mechanismy platí i v politice. Pokračující harmonizace ve jménu „jednotného trhu“ postupně vytváří kartel národních vlád, jenž se možná – bude-li politická integrace pokračovat i nadále ve stejném duchu – v nedaleké budoucnosti změní na politický monopol Bruselu. Otazníky nad demokratičností evropské integrace se zvětšují (neúspěšná referenda opakující se po mohutných propagandistických kampaních, „demokratický deficit“ institucí EU a volených zástupců atd.), stejně jako objem přerozdělovaných prostředků i vydávaných regulací ovlivňujících každodenní život na celém kontinentu.
Kudy ven ze začarovaného kruhu, v němž, Bastiatovými slovy, „žijí jedni na úkor ostatních“? Václav Klaus ve svém příspěvku shrnuje dílo jednoho z největších a nejoriginálnějších ekonomů 20. století, Ludwiga von Misese. Jeho přínos, spočívající na metodologických základech důsledného individualismu a subjektivismu, je ukazatelem na cestě ke svobodě. Právě Mises ve svém vrcholném díle, knize Lidské jednání, ukazuje nepříznivé důsledky mnohých kroků a institucí, obvykle označovaných za „obecně prospěšné“. Misesova kniha, jedinečná svou soudržností i obsažností, staví na pevných základech položených Smithem impozantní konstrukci z jednoduchých myšlenek, jejichž pochopení je přístupné každému, kdo si v době panství všeobjímajícího státu uchoval alespoň špetku kritického ducha.
Ron Paul, druhý z dvojice politiků zastoupených v knize, kterou právě otvíráte, k takovým lidem i přes své povolání rozhodně patří. Na své vlastní osobě ukazuje, že Misesovy myšlenky nemusí nutně zůstávat pouze na papíře v podobě teorie, ale že je lze úspěšně přetavit i do konkrétního politického jednání. I když Mises sám o této možnosti pochyboval, příběh Rona Paula a jeho neutuchající energie při prosazování myšlenek svobody Misesův skepticismus do značné míry vyvracejí.
Podobně povzbuzující je i přednáška dánského statistika Bjørna Lomborga. V záplavě mediálních i „vědeckých“ zpráv o údajných katastrofálních důsledcích globálního oteplování se ani on nebojí jít proti proudu. Nebojí se připomínat zjevné pravdy – díky lidské tvořivosti se stav našeho světa v naprosté většině oblastí neustále zlepšuje, i „zelená“ sdružení sledují své vlastní zájmy, modely globálního oteplování jsou přinejmenším velmi sporné a ani nejlepší dostupná data nepotvrzují mnohé divoké teorie, které někteří aktivisté i politici ve snaze burcovat veřejnost tak rádi používají. Jeho důraz na jednání s chladnou hlavou a oponování jednorázovým opatřením vynuceným „tlakem ulice“ či úzkými zájmovými skupinami nepochybně přispěly k racionalizaci diskuse o tomto celosvětovém problému.
I Lomborgův příklad ukazuje jak důležitá je možnost vnášet do veřejného prostoru netradiční a mnohými neoblíbené argumenty a vytvářet tak alternativu k „oficiálním zdrojům“ státu a jeho agentur. Hledání skutečných důsledků i dobře zamýšleného lidského jednání, hledání dopadů fungování společenských institucí, je obtížná a dlouhá cesta a neexistuje lepší způsob, jak se po ní ubírat, než je svobodná diskuse. Ať je na této cestě i tato kniha dobrým průvodcem.
Pavel Chalupníček
Liberální institut
Praha, leden 2007
