Chtěla bych však zde přítomným říci ještě jednu věc: ideje intelektuálů, jakkoliv mohou být oslnivé, samy o sobě nemají žádný faktický efekt, pokud se nenajdou odvážní politici, kteří jsou ochotni svádět zápas o jejich prosazování v praxi. Obávám se, že bylo nutné, abych učinila poněkud útočnou poznámku v tomto smyslu při večeři pořádané představiteli britských intelektuálních kruhů, kde byl význam činnosti politiků bagatelizován a důležitost myšlenek intelektuálů a jejich vliv byly vyzdvihovány jako střed, kolem něhož se otáčí veškeré dění světa. Byla jsem nucena jim připomenout, že ač je to kohout, který kokrhá, vejce klade slepice. Zánik komunismu Pane předsedo, dámy a pánové, prožili jsme desetiletí významných událostí. Železná opona byla z evropského kontinentu odstraněna. Všechna ta hlaví města států střední a východní Evropy, jejichž tradice sahá hluboko do minulosti, Varšava, Berlín, Praha, Kyjev, Budapešť, Bukurešť, Sofie, Tallin, Riga, Vilnius – a nyní i samotná Moskva, všechna tato památná města a obyvatelé zemí, které se nacházejí v oblasti, jež byla kdysi sférou sovětského vlivu, se nyní těší značné míře svobody s perspektivou života ještě svobodnějšího. Impérium se zhroutilo – nešlo však pouze o impérium armád, otroků a tyranů. Bylo to také impérium idejí a dogmat. A v okamžiku, kdy tyto ideje a dogmata prokázaly svou neživotnost, impérium lži a propagandy také vzalo zasvé. K pádu tohoto impéria došlo, protože existovaly síly, které byly vůči němu v rozhodné opozici. Na odpor se mu postavilo nikoliv pouze společenství svobodných národů – ale také ideje svobody, svobodného podnikání, soukromého vlastnictví a demokracie. A toto impérium skončilo krachem ještě z jiného důvodu. Po celé dlouhé roky zlověstného zápasu, který nazýváme studenou válkou, jsme my na Západě měli ve znepřáteleném táboře své spojence: Rusy, Čechy, Maďari, Poláky, občany v pobaltských státech. Byli našimi spojenci, těmi nejlepšími spojenci, jež jsme mohli mít. Jediným krokem, který jsme museli učinit proto, abychom získali jejich podporu, bylo říkat jim pravdu, otevřeně hlásat to, co dnes již nikdo nepopírá: že systém, v němž žili, byl ohavný, brutální a založený na sile. A pád tohoto systému je bezesporu také společným vítězstvím Rusů, Poláků, Čechů a Maďarů, stejně tak jako je i vítězstvím Spojených států či vítězstvím Západu. Je totiž vítězstvím pravdy nad lží. Síla pravdy, síla idejí. Jejich horizont se v absolutnu stýká, protože pouze pravdivé ideje – ideje, které jsou v souladu se základní hodnoutou důstojnosti člověka, mohou projít zkouškou času vítězně. Trosky komunismu marxistického typu ve státech východní Evropy a v Sovětském svazu jsou toho nejvýmluvnějším důkazem. Ale komunismus byl pouze extrémní formou socialistické pohromy. Jeho zhroucení bylo nejzjevnějším projevem selhání socialistických doktrín na celém světě. A při svém pádu strhl i ostatní socialistická hnutí. Tato skutečnost otevřela široké možnosti dalšímu rozvoji konzervatismu v naších zemích. Oživení hodnot konzervatismu My, stoupenci konzervatismu, můžeme s hrdostí říci, že jsme téměř od samého počátku, již v době, kdy byl socialismus ještě pouhou teorií, předpokládali a předvídali, že k tomuto zhroucení dojde a podepírali jsme toto své tvrzení také patřičnými argumenty. Čím větší měrou byl také socialismus uváděn do praxe, tím byly evidentnější jeho zákonité nedostatky a inherentní disfunkčnost. V sedmdesátých letech se selhání socialisticky orientovaného způsobu řízení ekonomiky projevovalo neblahými účinky systému vysokého zdanění a státní regulace, jenž umrtvoval aktivitu občanů a odrazoval je od tvrdé práce, potlačoval ducha podnikání a do ekonomiky našich zemí zavlekl stagnaci a inflaci. V osmdesátých letech jsme mohli pozorovat zhoubný dopad socialistických doktrín na oblast vzdělavacího systému, který nefungoval dostatečně účinně, protože nebyl schopen zajistit, aby si jeho prostřednictvím všechny děti osvojily základy jazyka, matematiky a občanských nauk. A dnes se toto selhání projevuje v negativních důsledcích, jež s sebou přináší rozsáhlý systém sociálního zabezpečení, který udržuje milióny lidí ve stavu závislosti. Až do osmdesátých let jsme my, představitelé konzervativního myšlení, nedokázali účinně čelit politice socialismu, jejímž důsledkem jsou zmíněné katastrofální nedostatky. Poté, co jsme se stali vládnoucí stranou, naše postoje ustrnuly a mnohé z dědictví předchozí socialisticky orientované vlády jsme ponechali v nezměněné podobě. Dokud jsme byli poziční stranou, kritizovali jsme akce levice – ale nebyli jsme schopni nabídnout přesvědčivé alternativní řešení. Výsledkem takového přístupu byla politika, již můj přítel a rádce Keith Joseph nazval “socialistická západka”. Politická reforma předcházející socialistické vlády, jakmile byla jednou zavedena, zůstala již pevnou součástí legislativního systému a platnost zákona, který pak přijala konzervativní vláda, mohla být následující vládou socialistů lehce zrušena. Společnost se tak posunovala sice nepravidelnými pohyby, ale nezadržitelně doleva. Chtěla bych jmenovat tři příčiny, které byly jádrem tohoto posunu. Za prvé, příliš mnoho politiků na pravém středu si osvojilo socialistický způsob myšlení. Mnoho konzervativních politiků bylo přesvědčeno o tom, že kolektivistický přístup představuje cosi apriorně cennějšího. A skutečně se zdálo, že je v něm cosi nevyhnutelného. Fakt, že popírá tvořivý přístup spjatý s nezávislým myšlením a nahrazuje osobní zodpovědnost jednotlivce monopolem státu, jenž činí veškerá rozhodnutí, nebyl brán v úvahu. Za druhé, konzervativní politici postrádali dostatek pevnosti a odhodlanosti konzervativní politiku uskutečňovat v praxi. Za třetí – a tento bod odráží předcházející dva problémy, o nichž jsem se zmínila – docházelo k tomu, že v okamžiku, kdy se konzervativní strana ujala moci, jsme neměli patřičně ujasněné praktické politické postupy tak, abychom naše politická východiska byli schopni také uskutečnit. Konzervativní intelektuální koncepční tým byl vytvořen právě proto, abychom vyřešili tyto nedostatky koncepčního rázu. Již v šedesátých letech politologové spojili své úsilí s cílem formulovat koncepce z hlediska dlouhodobější perspektivy a položili tak základy pro budoucí politickou činnost. V Británii vyvíjel průkopnickou činnost nezávislý Ústav ekonomických věd, který se stal iniciátorem diskusí o takových pojmech, jako je monetarismus, liberalizace a význam práv ve sféře soukromého vlastnictví. Ve Spojených státech se o vytvoření ideových základů podobného typu zasloužily Americký ústav pro soukromé podnikání a Hooverův ústav. Významnou změnou, jež pozitivně přispěla ke společenskému vývoji v sedmdesátých letech, byl vznik instituce, již bychom mohli nazvat konzervativní intelektuální koncepční tým. Tyto instituce převzaly od svých příbuzně orientovaných předchůdců ideové koncepce zaměřené na dlouhodobější vývoj a aplikovaly je na řešení problémů praxe.
V Británii jsem se společně s Keithem Josephem podílela na založení Střediska politických studií, jež se intenzivně zasazovalo o restrukturalizaci konzervativní politiky v období mezi rokem 1975, kdy jsem byla zvolena do čela konzervativní strany, a rokem 1979, kdy jsem se stala premiérkou. Zde ve Spojených státech byl v této době Ed Feulner jedním ze spoluzakladatelů Dědické nadace. Myslím, že není nutné, abych přítomným vysvětlovala, jaké má tato nadace zásluhy. Nejenom, že jste presidentu Reaganovi radili, co má dělat, vy jste mu přímo řekli, jak to má dělat. Vzhledem k tomu, že se zabývám realizací politických cílů v praxi, mohu potvrdit, že pouze rada tohoto typu má nějaký smysl. Chtěla bych však zde přítomným říci ještě jednu věc: ideje intelektuálů, jakkoliv mohou být oslnivé, samy o sobě nemají žádný faktický efekt, pokud se nenajdou odvážní politici, kteří jsou ochotni svádět zápas o jejich prosazování v praxi. Obávám se, že bylo nutné, abych učinila poněkud útočnou poznámku v tomto smyslu při večeři pořádané představiteli britských intelektuálních kruhů, kde byl význam činnosti politiků bagatelizován a důležitost myšlenek intelektuálů a jejich vliv byly vyzdvihovány jako střed, kolem něhož se otáčí veškeré dění světa. Byla jsem nucena jim připomenout, že ač je to kohout, který kokrhá, vejce klade slepice. Uvedený text je úryvkom z prednášky, ktorú predniesla Margaret Thatcher pri príležitosti odovzdávania ceny Clare Boothe Luce 23. septembra 1991 vo Washingtone, preložil Milan Jára. (Prostor 21/1992)
