Ještě před několika měsíci se vše zdálo být jasné. Po podzimních volbách v Polsku skončí vláda zkorumpovaných postkomunistů a vznikne koalice liberální strany Občanská platforma (PO) a konzervativního Práva a spravedlnosti (PiS), která přistoupí k dílu “ozdravování státu”. Realita polského politického života se však opět ukázala jako zcela nepředvídatelná.
V době, když se Střední Evropa vysvobozovala z komunismu, zdálo se, že stabilní a silná pravice vznikne právě v Polsku. Nešlo tam, jako v Československu o skupinky disidentů, neznámé širší veřejnosti, ale o zástupce obrovského celonárodního hnuti Solidarita, podporované navíc autoritou největší “opoziční” instituce v zemi, tedy katolické církve. Konzervativní světonázor většiny společnosti a početná skupina soukromých zemědělců a podnikatelů, kterou komunismus narozdíl od Československa zcela nezničil, vytvářely další příznivé podmínky pro vybudování silné společenské základny takových uskupení. Už o dva roky později však situace byla diametrálně odlišná. Zatímco pravicová ODS se stala nejsilnější stranou na politickém spektru České republiky, v polském parlamentu se střetávali zástupci více než 10 uskupení, které se považovaly za “pravicové”. Zatímco o několik let později ODS dokázala odolat krizi po “sarajevským převratu” 1997, první pokus o sjednocení pravice v Polsku, pod vlajkou “Volební akce Solidarita”, skončil sice volebním vítězstvím, ale také následujícím bleskurychlým rozpadem uskupení, které se v dalších volbách ani nedostalo do parlamentu. Zatímco dnes je na česká pravice zřetelně rozdělená na liberální a křesťansko-demokratický proud, jak je tomu ve většině evropských zemí, pro popis nejsilnější pravicové strany v Polsku zahraniční komentátoři využívají hybridní spojení jako “sociálně-konzervativní” nebo “národně-sociální”.
Jak vysvětlit tuto inherentní nestabilitu polské pravicové scény a její nekompatibilitu se “standartními” rysy “pravicovosti” v evropském kontextu?
Odpověď by se měla hledat především v dějinné evoluci polské pravice, a přesněji v dědictví Solidarity. Toto celonárodní hnutí odporu v sobě sjednocovalo nejrůznější politické proudy, od syndikalistů k neoliberálům, jejichž jediným společným jmenovatelem byl antikomunismus a příklon ke katolicismu. “Porevoluční” štěpení politického spektra na postkomunistickou levici a “post-solidaritní” pravici zakonzervovalo tento fenomén: Polsko je snad jedinou zemi, kde i odborový svaz se mohl považovat za zástupce “pravice”. Základním poznávacím znamením pravicovosti byl pro veřejné mínění nikoli postoj k trhu a roli státu v hospodářství, ale katolický konzervatismus a antikomunismus spojen se zdůrazňováním národní tradice a národních zájmů. Tento stav vedl filosofa Ryszarda Legutku k prohlášení, že velká část polské pravice je ve skutečnosti “levice, která si ještě není vědomá své levicovosti”.
Samozřejmě realita budování nezávislého státu vedla brzy k zviditelnění rozdílů v rámci “post-solidaritních” uskupení, které už nespojoval společný nepřítel. Zároveň ústřední postavení historických (národní tradice, způsob zúčtování s komunismem) a hodnotových (katolicismus) témat nutně nenapomáhalo kompromisů. Jak napsal politolog Marcin Krol: “O věcech jako rozdělení postů v ministerstvech nebo reforma zdravotnictví lze spolu debatovat, ale otázky mentality a hodnot vedou k nepřekonatelným konfliktům”. Když k tomu přidáme faktor silně proporčního volebního systému, příznivého pro malé strany, který platil u zrodu III. Polské republiky a osobní animozity lídrů pravice (je nutné upozornit, že i když se v Polsku názvy stran mění téměř po každých volbách, v jejich čele se objevují většinou stejní lidé) máme hotový scénář postupujícího rozdrobení pravice a nekonečných ideologických sporů, které poznamenaly i dění v posledních měsících.
Na druhé straně se zdá, že i přes krach koaličních jednání dochází konečně k jisté stabilizaci. Už po druhé za sebou se do parlamentu dostaly stejné pravicové strany a jsme možná svědky vzniku dvou táborů – liberálního (PO) a národně-konzervativního (PiS). Tyto tábory spojil opět – jako v případě Solidarity – společný nepřítel: postkomunistická oligarchie, která síti neformálních kamarádských vztahů ovládla nejen centrální a lokální administrativu, ale i velkou část hospodářství a médii. Opět – jako v minulosti – hesla “mravní revoluce” a “ozdravení státu” nestačily k povolebnímu kompromisu. Přesto však lze říct, že současný vývoj by mohl vést k jasnější diferenciaci polské pravicové scény: na jedné straně zde máme PO jakožto stranu liberální (od podobných evropských útvarů ji odlišuje větší konzervatismus ve společenských otázkách) a na druhé PiS – uskupení zaměřené spíše na silný než omezený stát a spíše na sociální solidaritu než laissez faire, a také jednoznačně konzervativní v otázkách společenských. Zatímco program Platformy se soustřeďoval na ekonomické reformy směřující k liberalizaci trhu, pro PiS je prioritou reforma soudnictví nebo ministerstva vnitra, která má sloužit k očištění veřejného života z dědictví postkomunismu a vybudování efektivního státu, který dokáže lépe chránit společenský řád. Tyto rozdílné důrazy pramenily z odlišné diagnózy krize “porevolučního” Polska – pro Platformu bylo hlavním problémem omezování – skrze byrokraci, korupci – individuální iniciativy občanů, naopak PiS – aniž by marginalizoval tuto otázku – spíše poukazoval na slabost státu, jehož nefunkční administrativa a justice sloužila k ochraně paralelního “postkomunistického mocenského systému”. Odlišně obě uskupení přistupovali také k řešení následků ekonomické transformace – především vyřešení obrovské nezaměstnanosti a chudoby rozsáhlé části společnosti. Program liberalizace trhu se zde střetával s důrazem na pomoc nejslabším vrstvám a podporu rodiny.
Vlivem volebního střetu těchto stran se také diferencovala voličská základna polské pravice: Platforma oslovila především bohatší obyvatelstvo větších měst, podnikatele, mládež, zatímco PiS jednoznačně vítězila mezi voliči v konzervativních venkovských oblastech, a obecně u těch voličů, jejichž politické názory především ovlivňuje vazba na katolicismus a vlastenecké cítění. V závěru volebního klání však rozhodující roli hrály hlasy levicových voličů – a právě v tomto okamžiku začaly mezi stranami vyrůstat nepřekonatelné překážky: Platforma se začala smířlivěji stavět k otázce “zúčtování s komunismem” a více zdůrazňovat svoji “proevropskou” orientaci, zatímco v rétorice PiS posilovaly hesla směřující k chudším voličům a k elektorátu katolických nacionalistů z Ligy polských rodin.
Právo a spravedlnost – vítěz volebního klání – představuje tedy typicky polskou variantu “pravicovosti”, jejichž vznik podmínilo právě dědictví Solidarity a boj proti komunismu. Sepětí silného národního cítění, obrany katolického pohledu na jednotlivce a společnost a pro-sociálních elementů v ekonomice způsobilo, že zahraniční komentátoři tuto stranu nedokázali zařadit do standardních “škatulek”. Na druhé straně – jak poukazuje např. zpravodaj listu Financial Times – údajná “levicovost” PiS by se neměla přeceňovat. Jedná se o program, v němž je více “liberálních rysů než v programech většiny hlavních uskupení ve Francii nebo Německu”, m.j. snížení daní nebo systém daňových úlev, který má stimulovat pokles nezaměstnanosti. Hlavním zdrojem ekonomického programu konzervativců není totiž západní model welfare state, ale spíše “sociální učení církve”,v němž podpora kapitalismu se pojí s myšlenkou společenské solidarity a ústředním postavením instituce rodiny.
Toto propojení liberálních a sociálních prvků v programu PiS je nyní ohroženo nejistou budoucnosti menšinové vlády Kazmierze Marcinkiewicze. Ambiciozní plány nápravy státu se zdají v současné konstelaci nerealizovatelné. Vzhledem k nesmiřitelnosti liberálů, kteří nesouhlasili s kompromisním hospodářským programem “střední cesty” mezi liberalismem a “sociální solidaritou” se tato vláda opírá nyní především o podporu populistické Sebeobrany, která se určitě bude odvíjet od posílení “levicových” elementů vládní politiky. Sebeobrana je krajně nespolehlivý partner a tak se možná v nejbližší době dočkáme pokusů o obnovení koaličních jednání s Platformou, nebo spíše – předčasných voleb.
Autor je publicista.
Článok bol publikovaný v Konzervatívnych listoch 12/2005.
