Roman Joch: Konzervatismus je dům s mnoha pokoji

Rozhovor s Romanem Jochem, výkonným ředitelem Občanského institutu.

Co považujete za hlavní znaky současného konzervatismu?

Obhajobu svobodné západní společnosti, jak se historicky ustavila, proti totalitářům a utopistům. Obhajobu člověka coby svobodné a odpovědné bytosti, tedy nižší daně pro občany, vyšší tresty pro zločince, práva jednotlivců a nikoli skupin, odpor vůči rovnostářství a snaze státní mocí nivelizovat společnost (např. dekretovat mužům a ženám, jaké mají být jejich povinnosti v rodině). A samozřejmě obhajobu morálních a kulturních předpokladů svobodné společnosti, především instituce tradiční rodiny, elementární slušnosti, soukromí a dekora.

Ve světě existují dvě hlavní tradice konzervatismu – americká a britská. Jaké jsou jejich hlavní přednosti?

Britský konzervatismus je empirický a skeptický; nedůvěřuje abstraktním idejím a universalismu. Je obhajobou toho, co bylo a je v Británii, tedy tradic a zvyklostí, protože jsou „naše“, tj. britské, a charakterizují společnost. Jeho cílem je kontinuita a zachování; shodou okolností kontinuita a zachování tradic a zvyklostí velice svobodné a umírněné společnosti se smyslem pro fair-play. Ale myslím, že britský konzervatismus jako modus – způsob přemýšlení – by obhajoval zachování jakýchkoli tradic a zvyklostí jakékoli společnosti.

Americký konzervatismus je více metafyzický; klade si otázku „Co je správné?“ A to, co je správné – nebo co se domnívá, že je správné -, hodlá v americké společnosti obhajovat a obnovovat (obnovovat a regenerovat možná i více než jen konzervovat; je tudíž více „akční“ než konzervativní). Odpovědi na otázku „Co je správné?“ dávají různé proudy v rámci amerického konzervatismu různé, americký konzervatismus jako celek je tak jejich jakousi „fúzí“; těmi odpověďmi, jejichž „fúzí“ je americký konzervatismus, jsou: individuální svoboda, ústavně omezený stát, svobodný trh, židovsko-křesťanské hodnoty, biblická morálka, přirozené právo, silná obrana a silné ozbrojené síly. Cílem je tedy obnova principů otců zakladatelů USA v současných podmínkách; nejen proto, že ty principy byly „naše“, tj. americké, ale především proto, že ty principy byly a jsou objektivně správné.

Britský konzervatismus, např. v podání Rogera Scrutona, se staví mj. za částečný intervencionismus do trhu. Je tento postoj v kontextu fúze liberalismu a konzervatismu obhajitelný?

Žádný jiný myšlenkový a politický proud není tak vnitřně svobodymilovný jako konzervatismus; nikde jinde nenajdete takovou různorodost a pestrost názorů, než uvnitř konzervatismu. Všechny ostatní proudy vypadají ve srovnání s ním jako velice konformní, až konformistické. Proto nás nepřekvapí, že v rámci konzervatismu nalezneme takové rozdíly v názorech na rozsah a funkce státu, jeho vztah k ekonomice a trhu, náboženství, tradici, filosofii, univerzalitu hodnot, moc a její použití, či modernitu.

Každý konzervativec ví, že v rámci konzervatismu (myšlenky i praxe) je nutné nějak skloubit svobodu člověka s řádem ve společnosti, nonkonformismus a originalitu jednotlivců s mravní autoritou, výsadu být excentrikem (jakým je Roger Scruton v tom nejlepším smyslu slova) se společenským konsensem. Pro Rogera Scrutona je takovým zdrojem řádu, autority a konsensu národní stát, proto mu v zájmu stability a soudržnosti komunity přiznává větší pravomoci, pokud jde o zásahy do ekonomiky a omezování svobody trhu a obchodu (protekcionismus). Já osobně preferuji svobodnější politiku, liberálnější ekonomiku, trh a obchod, omezenější a malý stát – s výjimkou bezpečnosti a obrany, kde jsem za stát velice silný -, a tudíž zdroj konsensu, řádu a autority ve společnosti vidím (a hledám) spíše ve sféře hodnot, náboženství a ctností, než ve státě. Ale jak říkám, konzervatismus je dům s mnoha pokoji a když myslitel tak vzdělaný, moudrý a úctyhodný jako Roger Scruton má v některých věcech více paternalistické názory než já, respektuji to, aniž bych si ho vážil o cokoli méně. Nejsme levice, abychom se všichni museli držet té samé politické linie, neboť jinak by následovaly čistky, vylučovaní, projevy sebekritiky, či maoisticko-trockistické sektářství. Levice je tak konformistická a nudná!

Je náboženství nezbytnou složkou konzervatismu?

Náboženství samotné nikoli, ale úcta vůči tradičním západním náboženstvím – křesťanství a judaismu – ano. Konzervativec může být ateistou, deistou i věřícím, ale ať už je osobně tím či oním, je rád, že v západní společnosti ona náboženství existují, neboť generují řád a smysl pro povinnost v životech lidí a tím přispívají ke stabilitě mírné a velkorysé společnosti. Konzervativec je však krajně podezřívavý vůči kultům, sektám a těm nezápadním náboženstvím, jež se projevují nepřátelsky či násilnicky vůči západní společnosti a jejím tradicím.

Jaké největší hrozby pro konzervatismus v současné době existují?

Dvě jsou stálé a „klasické“: etatismus, či lépe řečeno etatistická mentalita na straně většiny obyvatelstva i politiků; a mravní relativismus, tedy snaha intelektuálů – a čím dále tím více i mnohých prostých lidí -, myslet si, že mezi dobrem a zlem nejsou žádné objektivní rozdíly, nýbrž že „dobro“ a „zlo“ jsou jen naše subjektivní kategorie („dobro“ jednoho je „zlo“ druhého). Dvě jsou relativně nové: jsou to radikální feminismus v podání gender studies, jenž usiluje o radikální mocenskou rekonstrukci naší společnosti v duchu sociálního inženýrství; a postmoderní multikulturalismu, jenž záměrně dehonestuje a očerňuje západní civilizaci jakožto v dějinách unikátně zlou, i když právě ona byla naopak unikátně dobrou, neboť jako jediná dospěla k ideálům a praxi osobní svobody a práv jednotlivce. Obecně největším úkolem konzervativců je obhájit nároky a reputaci západní civilizace v očích jejích příslušníků.

Jednou z tezí konzervatismu je, že není ideologií, ale praktickým postojem, závislým mj. na zemi působnosti. Jaký by měl být český konzervativec 21. století?

Především vtipný.

Interview pro časopis Mladých konzervativců Pravý úhel.

Prevzaté z www.obcinst.cz

Navigácia