Malá úvaha o tom, co se vlastně třetím Blairovým vítězstvím historicky stalo a prognostika, jaké by to mohlo mít následky. Stručně shrnuto, prožíváme něco, nač v posledních letech často upozorňují britští konzervativní komentátoři, kteří tomu říkají konec britských dějin. Konec hrdé, pestré, bohaté a tvůrčí Británie, jak ji známe z dějin. Od alžbětinského rozmachu kultury, vojenství, mořeplavectví, podnikatelství a budování velkolepého impéria „nad nímž slunce nezapadalo“ a které exportovalo do celého světa úspěchy západní civilizace, především umění organizace a správy státu s majestátnými konzervativními institucemi ztělesňujícími smysl pro fair play a službu veřejnosti. Po její „nejvelkolepější hodinu“ – kterou slovy Churchillovými byla odvaha vzepřít se přesile největší tyranie dějin, vydržet až do vítězného konce a s poraženými jednat velkoryse, spravedlivě a bez pomstychtivosti. Po něm nastoupil socialismus, ale specificky britského ražení: bez marxistického revolucionářství, bez nenávisti, se silnou dávkou romantického idealismu, založený na protestantské etice, onom stále konzervativním smyslu pro spravedlnost, službu, povinnost a fair play. Bez velkého loupežení se znárodnilo zdravotnictví, školství, doprava a některá průmyslová odvětví. Instituce státní správy, výkonu spravedlnosti a bezpečnosti zůstaly tradiční, nepolitické, nestranické, v tom nejlepším smyslu konzervativní. Politická korupce se pokládala za něco „děsivě nebritského“ a politici všech stran byli posíláni na smetiště za prohřešky, které se nám dnes zdají titěrné. Když se koncem 70. let prokázala katastrofální neschopnost socialistické etatistické ekonomiky, mohla Británie demokraticky přeskočit opět ke třem vládním obdobím konzervatismu, díky nenarušeným konzervativním strukturám nepsané ústavy, sestaveným tak, aby jedna druhou hlídala a znemožňovala jí korupci a zneužívání moci. Thatcherismus, opět razící konzervativní víru v osobní odpovědnost a schopnost žít v mezích svých výdělků, se stal hrobařem socialismu a přispěl i k pádu komunistické říše. Z dnešního hlediska směšně mírná korupce Majorových ministrů přivodila vítězství blairismu, který se stal hrobařem konzervatismu, aniž by obnovil socialismus. Nahradil jej systémem, který se jevil jako jakýsi kompromis mezi konzervatizmem a socialismem, předstírající, že si z obou bere ty nejlepší kvality a říkající si „třetí cesta“. Za touto věrohodnou fasádou se pustil do systematické demontáže konzervativní nepolitické soustavy státní správy i té protestantsky socialistické vášně pro spravedlnost. Vznikl tak systém, na který si budeme muset zvykat v celé Evropě. Není ani konzervativní, ani socialistický. Je to systém zcela oproštěný od ideologických a morálních principů, jehož jediným smyslem je udržení moci a schopnosti občana okrádat neustálým zvyšováním daní a ovládat neustále rostoucím systémem nesrozumitelných regulací. Za osm let blairismu tento systém britské psychice vygumoval mozek tak, že konzervativní pojmy jako služba veřejnosti, fair play, či osobní odpovědnost jsou jí neznámé. Degradoval etiketu veřejných činitelů na kanálovou úroveň, na níž dědice trůnu může napadnout na maškarní party přijít s hákovým křížem, a manželka premiéra se na pohřbu jednoho z nejslavnějších hereckých představitelů britského konzervatismu Johna Millse nestydí předvádět s pestrobarevným deštníkem inzerujícím vrtulníkovou dopravní firmu, kterou ona a její manžel často používají na útraty daňového poplatníka. Pro ty, kdo po pádu komunismu věřili v možnost návratu ke konzervativním hodnotám i v té „odepsané“ části Evropy, je třetí vítězství blairismu mimořádně tragické. Konzervatismus francouzský umřel s de Gaullem. Adenaurovský konzervatismus německý se vypařil s Kohlem. Italský konzervatismus křesťanský se rozplynul do zábavného ale bezpáteřního berlusconismu. Smrtí konzervatismu britského nám mizejí ty poslední viditelné kontury osvícených, demokratických, tolerantních a nezfanatizovaných konzervativních hodnot, jimiž bychom se mohli měřit a řídit, na nichž bychom mohli stavět, které bychom mohli napodobovat a pěstovat. Jejich obnova a uchování bude námaha sisyfovská, ale vzdávat se nesmí. Článok bol uverejnený dňa 17. júna 2005 na stránkach portálu eu.eportal.cz.
Smrt konzervativní Evropy
