Řádění v britských městech nemá nic společného s multikulturalismem, imigrací ani rasou. Je důsledkem labouristické změny školského systému.
Zkoprnělým komentátorům trvalo pár dní, než jim došlo, že řádění v britských městech nemá nic společného s multikulturalismem, imigrací ani rasou. Jeho oběti jsou pracovití a podnikaví občané všech ras a kultur.
Na jednom z nerozšířenějších záběrů z rabování je běloch, který za zevlování několika černochů krade notebook z tašky zraněného a krvácejícího Asiata, jenž si myslel, že mu jdou na pomoc. Rabují rodilí britští teenageři všech ras s jedinou společnou kulturou – žádnou. To v nich půl století pěstuje dnes už dokonalá demontáž britského školství podle marxistické šablony rovnosti všech a likvidace rozdílů.
Začátek demontáže
Tuto kulturu zahájil v polovině šedesátých let labouristický ministr školství Anthony Crosland, odhodlaný, dá-li se věřit biografii jeho ženy, „zničit každou ,fucking grammar school‘ v Anglii, Walesu a Severním Irsku“. Podařilo se mu to z 90 procent. Z tehdejších 1200 jich přežilo asi sto padesát.
Grammar school byla obdobou tradičního gymnázia plně financovanou státem. Založily ji středověké církve a v 19. století je zcela převzal stát. Viktoriánská doba fandila „sociální mobilitě“ a touto vzácnou institucí umožnila talentovaným žákům z chudších rodin získat stejné vzdělání jako bohatí žáci na soukromých školách a šplhat po společenském žebříčku.
Alternativou – podle výsledku zkoušky v jedenácti letech – byla školasecondary modern připravující žáky na praktickou kariéru a s možností pozdější volby řemesel, středního technického vzdělání nebo dodatečného přístupu k vyššímu vzdělání. Ta nemarnila příliš času latinou a produkovala kvalitní řemeslníky, techniky a inženýry. Konzervativní poslanec v letech 1950 až 1974 Enoch Powell však namítal, že znalost latiny dělá i lepšího instalatéra.
Sociální mobilita
Sociální mobilita díky grammar school se Británii mnohonásobně vyplatila. Jaké mobility se z ní dalo dosáhnout, dokázali její absolventi: konzervativní lídři Margaret Thatcherová a Michael Howard nebo slavní novinářští bratři Christopher a Peter Hitchensové. Ze známé Hackney Grammar School v londýnském proletářském a dříve silně židovském East Endu vyšli židovští dramatici Bernard Kops, Arnold Wesker, Harold Pinter a Stephen Berkoff, několik slovutných rabínů a hezká řádka budoucích židovských lordů včetně Blairova hlavního labouristického finančníka lorda Levyho. Mezi nejslavnější grammar school všech dob patřila Rugby School, jejíž žáci vymysleli uběhanou a strkavou hru se šišatým míčem.
Dvojí proud státního vzdělání nastavující někdejším spolužákům odlišné společenské postavení byl labouristickým marxistům trnem v zadku. To tak aby nám z naší dělnické třídy někdo dělal intelektuály a byznysmeny. Jak k tomu přijdou jejich bývalí spolužáci, kteří v jedenácti letech u zkoušky neuspěli?
Proto obě školy nahradili jednou jednotnou zvanou comprehensive – všeobecně vzdělávající. Jejich učební osnovy byly natolik všeobecně méně náročné až úplně nenáročné, až se z nich staly školy všeobecně nevzdělávající – s úrovní zabedněnosti dosahující astronomických výšin. Jejich 16-letí absolventi jsou podle letošní studie konfederace britského průmyslu CBI nezaměstnatelní. Vyšlo to najevo, když se její ředitelé vysmáli ministrovi zaměstnanosti a sociálních věcí Ianu Duncanovi Smithovi, který je prosil, aby zaměstnávali víc rodilých Britů a míň cizinců.
Násilím vymáhané právo
To jsou ti morální negramoti, které vidíte na záběrech z válečného stavu britských měst. Jak početná se z nich vyklube armáda a kolik toho dokáže za pár dní zničit, si nikdo nedokázal představit.
Státní vzdělání je programově okradlo o životní šance a motivaci, a proto si násilím vymáhají právo na vše, co mají ti, kdo si na to vydělali, a zničit jim, co si vybudovali. Berou to jako zábavu a dobrodružství a podle jedné mladé raubířky v televizní reportáži to „ukazuje bohatcům a policajtům, že si můžeme dělat, co chceme“. A bohatci jsou i místní indický hokynář a pákistánský trafikant.
Labourističtí politici mezitím po celou dobu devastace státního školství posílali své děti do škol soukromých. Ty jsou však dnes tak drahé, že si je tvrdě zdaňovaná střední třída už nemůže dovolit. Proto hrozí i jí, že se z jejich dětí stane prskající láva subvencovaná státem z jejich daní, která jim dnes rozbíjí krámy a pálí domy.
Kam až ta láva může dotéct, a zda se ještě dá zastavit, tím méně zvrátit, nemá nikdo tušení.
Autor je anglo-český spisovateľ a dramatik, autor 16 anglických hier, 22 českých a 4 anglických kníh. Svoje pravidelné stĺpčeky publikoval v MF Dnes, Xantype, Eure, Lidových novinách, Profite, Respekte a Marianne. Od roku 1968 žil v emigrácii v Londýne, v posledných rokoch žije v Londýne i v Prahe.
Pôvodne publikované na www.ceskapozice.cz dňa 12. augusta 2011. ČESKÁ POZICE je elitný informačný web pre náročných čitateľov, ktorým poskytuje samostatnú českú a anglickú verziu.
Článok bol publikovaný v Konzervatívnych listoch 07-08/2011.
