Co je konzervatismus?

Konzervatismus jakožto politické, společenské a intelektuální hnutí, nikoliv stav mysli či povahová inklinace, se v dějinách objevuje, když revoluční transformace dříve přijímaných norem politické obce, společnosti a myšlení rozbíjí jednotu a rovnováhu civilizace. V takových dobách se rodí konzervatismus jakožto hnutí vědomí a jednání, zaměřené na obnovu tradice civilizace. To je podstatou konzervatismus ve všech formách, jichž nabyl v různých civilizacích a za odlišných okolností. Někdy jsou takováto hnutí úspěšná, jako byl návrat k základní egyptské tradici po Achnatonových revolučních změnách. Někdy uspějí jenom na čas a usměrňují další vývoj revolučního impulsu, jako tomu bylo v případě restaurace Stuartovců po Anglické revoluci či evropské konsolidaci po Francouzské revoluci a panování Napoleona. Někdy mají malý dopad na stávající události, avšak učiní ohromný dojem na vědomí budoucnosti, jako tomu bylo v případě platónské reakce na zničení rovnováhy civilizace, způsobené samolibou touhou po moci aténského demos a arogancí myšlení sofistů. Někdy selžou úplně a ztrácejí se v dějinách. Problémem konzervatismu v jakékoli době je nalezení způsobu, jak obnovit tradici civilizace a zasadit ji do nové situace. To však znamená, že podstata konzervatismu má dvě stránky. Konzervatismus musí být současně reakční i zaměřený na přítomnost. Nemůže se uspokojit odvoláváním se na minulost. Samotné okolnosti, jež vedou ke zrodu konzervatismu, vytvářejí nenávratný rozchod s minulostí. Jednota civilizace udržovala pohromadě ve vzájemné tensi množství složitých aspektů minulosti; avšak tuto jedinečnou tensi, tuto jedinečnou různorodost v jednotě, již nelze po revolučním rozchodu s minulostí nikdy znovu vytvořit. Takový pokus by byl pouhou bezmyšlenkovitou reakcí (tím, co Toynbee nazývá “archaismus”) a byl by odsouzen k nezdaru; reakce by nemohla skutečně vzkřísit civilizační tradici, na jejíž obnovení se údajně zaměřila. I když konzervatismus není a nemůže být holou reakcí, rovněž tak ho jeho zájem o současné poměry, má-li zůstat věrný sám sobě, nemůže vést ke spokojenosti s existujícím stavem, s působením v roli “umírňujícího proudu” v rámci stávající situace. Neboť ona situace je výsledkem revolučního rozchodu s tradicí civilizace, a “konzervovat” ji by znamenalo přijímat onen radikální rozchod s tradicí, kvůli jehož překonání vlastně konzervatismus existuje. Konzervatismus není ani zpátečnickou touhou po nenávratně ztracené minulosti, ani oporutnním podvolením se revoluci, pokud ta nepostupuje příliš rychle. Je obhájením a obnovou civilizační tradice jakožto fundamentu, z něhož musí rozum vycházet při řešení problémů současnosti. Jen proto, že v jednom období jeden konzervativní hlas projevoval principiální nepřátelství vůči rozumu, je tudíž absurdní trvat na tom – jak se dnes často činí – že postoj Edmunda Burka k rozmu je základním prvkem jakékoliv definice konzervatismu. Pravda, žádný konzervatismus nemůže akceptovat utopické spoléhání se na omezený rozum jedné generace (nebo jedné školy myšlení v rámci této generace), jenž pomíjí tradici a staví na arogantní důvěře ve svou vlastní zkušenost a své vlastní logické uvažování. Avšak konzervatismus není antiracionální. Pouze vyžaduje, aby rozum operoval na základě tradice civilizace, to jest, na základě nashromážděného rozumu, zkušenosti a moudrosti generací minulých. Z pohledu současného levicového “liberalismu” se skutečně může zdát, že jakýkoliv respekt k tradici je ipso facto odvržením rozumu. To, společně se skutečností, že Burke byl v dosti výrazné míře kritický k nárokům rozumu a že konzervatismus devatenáctého století často tíhnul tímto směrem, může vysvětlit – i když nikoli omluvit – fakt, že v posledních letech autor vedle autora trvá na tom, že žádné hnutí nemá právo na označení “konzervativní”, pokud přesně nezapadá do formy nadsazených Burkových názorů na rozum. A tak ti kritici, kteří odmítají zásadně a vážně přemýšlet o fenoménu konzervatismu a místo toho raději povrchně odvozují svá kritéria z efemérních charakteristik konzervatismu jediného historického období, americkému konzervativnímu hnutí shodně upírají jeho právo na jméno dle vlastního výběru. Snadno lze ukázat, že současný americký konzervatismus není replikou evropského konzervatismu devatenáctého století: i když se mu v určitých ohledech podobá, rovněž se svou oddaností individuální svobodě a k ní přináležící oddaností ekonomickému systému osvobozenému od státní kontroly podobá evropskému liberalismu devatenéctého století. Avšak ukázat toto neznamená prokázat něco podstatného. Nárok současného amerického konzervativního hnutí na označení “konzervativní” se nemusí zakládat na povrchní podobě s konzervativním hnutím jiného období. Je založen na jeho oddanosti obnově tradice – tradice západní civilizace a americké republiky, jež se stala po roce 1932 objektem revolučního útoku. Krystalizace amerického konzervativního hnutí v posledních přibližně dvanácti letech je opožděnou reakcí na revoluční transformaci Ameriky, jež započala zvolením Franklina Roosevelta v roce 1932. Revoluce ve Spojených státech byla mírnějším, lidstějším, nekrvavým projevem revoluční vlny, jež se ve dvacátém století přehnala zeměkoulí. Jejími nejkrutějšími projevy byly fenomény komunismu a nacismu. V nedávných letech se projevila v poněkud zvláštních podobách jakožto tzv. nacionalismy representované Násirem, Nkrumahem a Sukarnem; v západní Evropě nabyla podoby socialismu v Anglii nebo ve Skandinávii. Jakkoliv otevřená či maskovaná, všude představuje nárůst moci státu nad životy jednotlivých osob. Tento nárůst moci se vždy zahaluje do pláštiku rétoriky a programů údajně zaměřených na “masy” a údajně o ně pečujících. Americká podoba této revoluce se ve svých základních prvcích málo liší od západoevropského demokratického socialismu. Je však ironií dějin, že se stala známou pod názvem “liberalismus”. (Od klasického liberalismu devatenáctého století, jehož prvořadým zájmem je individuální svoboda a omezení státu, je natolik vzdálena, že srozumitelnost tohoto pojednání si vyžaduje, abychom mezi nimi rozlišovali; z toho důvodu budu po zbytek eseje označovat to, co se vyvinulo v Americe dvacátého století, jako “levicový liberalismus”, a termín klasický liberalismus si vyhradím pro původní liberální doktrínu.) Nástupem levicového liberalismu byly volby v roce 1932 a jeho vítězství bylo tak naprosté, že po dobu mnoha let poté se nepotkal se žádným organizovaným odporem ani v intelektuální, ani v politické sféře. Je pravdou, že zůstaly ostrůvky odporu – v Kongresu, mezi některými ekonomy a humanisty na univerzitách, mezi podnikateli, v rámci endemické masy antikomunistického hnutí mezi některými vrstvami obyvatelstva. Byly to však ústupové boje; levicový liberalismus naprosto ovládl scénu, zmocnil se univerzit a masmédií, ovládl Demokratickou stranu a pomalu pronikal do strany Republikánské. Teprve v nedávných letech se objevuje konzistentní, soudržné konzervativní hnutí, založené na širokém konsensu principů a utkávající se na všech frontách s levicově-liberálními předpoklady a s levicově-liberální mocí. Ve svých intelektuálních počátcích, soustředěných ve skupině autorů shromážděných kolem časopisů Freeman, National Review a Modern Age, si brzo získalo následovníky, usměrňovalo hnutí na univerzitách a postupně koncentrovalo a usměrňovalo energii rozdílných tendencí, jež se stavěly proti levicovému liberalismu na všech úrovních společnosti. V posledních šesti letech začala jeho postoje reflektovat skupina mladých kongresmanů a samotné hnutí se v celostátní politické aréně naplno projevilo nominací Barryho Goldwatera na republikánském konventu v roce 1964. V tomto hnutí existují mnohé proudy, v jeho myšlení mnohé trendy. Konkrétně, existuje v něm trvalá tense mezi důrazem na tradici a ctnosti na jedné straně a důrazem na rozum a svobodu na straně druhé. Avšak tyto rozdíly jsou pouze rozdíly v důrazu, jež vytvářejí tense v rámci společného konsensu, nikoliv ostře protikladné názorové pozice. Společný konsensus současného amerického konzervativního hnutí se v různé míře chápání a hloubky projevuje na každé úrovni konzervativního hnutí. Podtrhuje principiální pozici intelektuálů právě tak jako empirické pozice a instinktivní postoje politických aktivistů a nejširší členské základny tohoto hnutí. Domnívám se, že nejzřetelněji lze tento konsensus shrnout tak, že ho postavíme do protikladu k přesvědčením a postojům levicově-liberálního světonázoru, jenž udává tón v současné americké společnosti. Netvrdím, že každý konzervativec přijímá každý z článků přesvědčení, jež za chvíli postuluji, nebo že každý levicový liberál přijímá z článků protikladných. Tvrdím však, že nastíněné články naprostou protichůdnost konzervativního konsensu a konsensu levicově-liberálního v dnešní Americe vyjadřují. A. Konzervatisus předpokládá existenci objektivního morálního řádu, postaveného na ontologických základech. Ať již jednotliví konzervativci zastávají theistické názory či nikoliv – a velká většina z nich je zastává – tento náhled je odvozen z theistické tradice. Nicméně tím zásadním bodem je, že konzervativec hledí na politické a společenské otázky s předpokladem, že existují objektivní standardy lidského chování a objektivní kritéria pro posuzování teorií a institucí; a že je povinností lidských bytostí tyto standardy a tato kritéria pochopit tak důkladně, jak je to jen možné, a své konání k nim vztahovat. V protikladu k tomu je levicově-liberální pozice zásadně operativní a instrumentálí. Jako je podle Richarda Weavera svět konzervativců světem ideálů, k nimž se máme přibližovat, tak je svět levicových liberálů světem problémů, jež se mají vyřešit. Proto ten zájem levicových liberálů o mechanismy a procedury, jako jsou demokracie (mechanismus či nástroj státu, jenž implikuje, že morálně správné je to, o čem si 50 procent obyvatel plus jeden člověk myslí, že je morálně správné) či pokrok (koncept, jenž odvozuje normy z průběhu historických událostí, a jenž uvádí, že dobrý je ten směr, jímž dějiny postupovaly a zdá se, že jím postupují i dnes). B. V rámci objektivního morálního řádu se konzervativní politické a společenské myšlení a jednání vztahuje individuální osobě. Někteří konzervativci mohou klást větší důraz na svobodu a práva, stejně jako jiní na povinnosti a odpovědnost; nicméně, ať je to již kterýkoliv z důrazů, konzervativní myšlení je veskrze prostoupeno zájmem o lidskou osobu. Je velice podezřívavé k teoriím a politickým postupům založeným na kolektivních entitách, k nimž se politicky vztahuje levicový liberalismus – “menšiny”, “odbory”, “lid”. Mezi konzervativci, kteří zdůrazňují individuální svobodu, a konzervativci, kteří zdůrazňují komunitu jakožto prostředí invidivuálních práv a povinností, může existovat tense, všichni však odmítají ideologické povyšování sdružení lidských bytostí na entity a na něm založenou kolektivistickou politiku. C. Americké konzervativní myšlení je naprosto antiutopické. I když uznává stálou dějinnou jistotu změn a nutnost aplikovat základní principy různým způsobem za různých okolností, a i když vždy usiluje o zlepšení lidských institucí a lidského údělu, absolutně odmítá myšlenku, že společnost nebo lidé obecně jsou zdokonalitelní. Je věčně podezřívavé obzvláště vůči utopickému přístupu, jenž hodlá projektovat společnost a životy lidských bytostí, ať již ve světle abstraktních racionalistických idejí, nebo operativních inženýrských konceptů. Proto odmítá veškerou levicově-liberální mystiku “plánování”, jež, ať již jsou motivy plánovačů jakkoliv humanitární, chtě nechtě nakládá s lidskými bytostmi jakožto s anonymními jednotkami, jež se mají esetavit a použít podle projektu vypracovaného plánovačem. Konzervativci svou důvěru raději vkládají ve svobodné působení energie svobodných osob, jednotlivě i v dobrovolné spolupráci. D. Z těchto dvou posledních bodů – zájmu o osobu jednotlivce a odmítání utopického projektování – vychází současný americký konzervativní postoj ke státu. Neboť stát, jenž má nejvyšší moc vynucovat své příkazy, je nezbytným nástrojem úspěšného levicově-liberálního plánování a účinného ovládání životů jednotlivých lidských bytostí. Konzervativci se mohou lišit v názoru na míru omezení moci státu, avšak na principu omezení moci státu a na nejstriktnější opozici vůči levicově-liberálnímu konceptu státu jakožto nástroje realizace ideologických projektů se shodují. Mezi sebou se velice liší v názoru na způsob a formu, jimiž se má stát omezit, avšak v protikladu k převládající levicově-liberální tendenci zavádět stát do každé sféry lidského života se pevně sjednocují na principu omezení moci státu. E. Američtí konzervativci jsou právě tak proti státnímu ovládání ekonomiky ve všech jeho levicově-liberálních podobách, ať již přímých či nepřímých. Jsou pro svobodný ekonomický systém ze dvou důvodů. V první řadě jsou přesvědčeni, že moderní stát, dokonce i bez vlády nad ekonomikou, je politicky natolik silný, že soustřeďuje moc v míře, jež je neslučitelná se svobodou jeho občanů. Když se k této moci přidává ještě i kontrola nad ekonomikou, vytváří se tak ohromná moc, že poslední překážky proti tomu, aby se ze státu nestal hrůzný Leviathan, se začnou rozpadat. Za druhé – i když v konzervativním náhledu jde o podružnou věc ve srovnání s nebezpečím, jež pro svobodu představuje stát – konzervativci jsou na základě klasické a neoklasické politické teorie obecně přesvědčeni, že svobodná ekonomika vytváří mnohem více materiálního bohatství než ekonomika ovládaná přímo či nepřímo státem. F. Z těchto pozic americký konzervatismus odvozuje svou pevnou podporu Ústavě Spojených států tak, jak byla svými stvůrci původně koncipována – jako ochrana individuální svobody ve spořádané společnosti prostřednictvím omezení moci státu. Konzervativci uznávají množství rozdílných parciálních náhledů, jež se podílely na jejím vzniku, přijetí a realizaci, a mají za to, že jejím výsledkem byla ústavní struktura zaměřená jak na omezení moci jednotlivých členských států Unie i federální vlády, tak i trojice složek (legislativy, exekutivy, soudnictví) obou vládních úrovní – prostřednictvím pečlivého vytvoření tense oddělených mocí, kde nejzazší suverenita nespočívala v žádné jednotlivé části ústavní struktury, nýbrž v tensi samotné. Konzervativci jsou přesvědčeni, že lidské bytosti právě tímto pojetím dospěli nejblíže k ustavení politické obce, jež umožňuje současně zachování individuální svobody, nosných norem práva a nezbytného veřejného pořádku. V protikladu k levicově-liberálnímu úsilí ustavit suverenitu formálně v demokratické většině, fakticky ve výkonné složce centrální vlády, se konzervativci snaží znovuustavit federální systém striktně rozdělených mocí pokud jde o stát jako takový, a odmítnout jeho zasahování do ekonomiky a individuálních životů občanů, ať již na úrovni federální či jednotlivých členských států Unie. G. Konzervativci ve své oddanosti západní civilizaci a ve svém sebevědomém americkém patriotismu bez zábran nahlížejí komunismus jakožto ozbrojenou a mesianistickou hrozbu samotné existenci západní civilizace a Spojených států. Jsou přesvědčeni, že na uznání této reality musí být založena celá naše zahraniční a obranná politika. V protikladu k vágnímu internacionalismu a zbožným úvahám o “zlidšťování” komunismu či o hodnotě Spojených národů, jež charakterizují levicově-liberální myšlení a jednání, považují konzervativci obranu Západu a Spojených států za hlavní imperativ státní politiky. Je obtížné stručně shrnout konsensus různorodého a žijícího hnutí, vzláště když se svou samou podstatou staví proti ideologii. Nicméně pokusil jsem se zde poskytnout nejlepší popis současného amerického konzervativního hnutí, jaký jsem byl schopen odvodit ze svých postřehů a zkušeností. Abych svůj souhrn něčím podležil, předložím ještě manifest z reálného politického života, jenž dotvrzuje to, co říkám. Je jím Prohlášení principů Americké konzervativní unie, založené v prosinci 1964, aby koordinovala a vedla americký konzervatismus. Jsem přesvědčen, že ve stručnosti postuluje pozici, již jsem se snažil analyzovat, a jakožto praktický politický dokument ukazuje zásadní shodu konzervativního myšlení s mojí analýzou. Americká konzervativní unie stojí pevně na té pravdě, že všichni lidé jsou svým Stvořitelem obdařeni nezcizitelnými právy. Proto světu zmítajícímu se ve filosofické anarchii naléhavě nabízíme transcendentní morální řád, jímž lze spolehlivě poměřovat všechny lidské instituce v každém společenství. Jsme přesvědčeni, že stát je od toho, aby sloužil lidem: zajišťováním jejich práv prostřednictvím vlády zákona, jež přisuzuje spravedlnost všem stejně; a v dobách nebezpečí prostřednictvím sešikování moci společenství proti jeho nepřátelům. Poukazujeme na inherentní tendenci státu k tyranii. Rozumné společenství bude proto neúnavně pracovat – pomocí prostředků odpovídajících jeho jedinečnému géniu a tradicím – na omezení a rozptýlení moci státu. Vyšší autoritě se nemá svěřit žádný úkol, jenž lze splnit na subsidiární úrovni; a cokoliv, co si lidé mohou udělat sami, se státu nemá svěřovat vůbec. Jsme předsvědčeni, že Ústava Spojených států je ideální chartou pro vládnutí americkému společenství. Systém kontrol a protivah, jenž rozděluje moc naší centrální autority, a princip federalismu, jenž členským státům anebo lidu vyhrazuje všechny pravomoci, jež se nesvěřují centrální autoritě, jsou úhelnými kameny každé svobody, jíž se těšíme v tomto společenství. K zarputilé obraně jejich neporušenosti se zavazujeme. Zjistili jsme, že svobodu člověka, neméně než jeho materiální zájmy, podporuje ekonomický systém založený na soukromém vlastnictví a řízený svobodným, konkurenčním trhem. Takovýto systém nejen zvětšuje rozsah individuální volby, nýbrž prostřednictvím rozptýlení ekonomických rozhodnutí skýtá další záštitu před koncentrací politické moci. A žádný jiný systém není schopen zajistit srovnatelné standardy životní úrovně a ekonomického růstu. Proti zásahům zaopatřovacího státu nabízíme stav blahobytu dosahovaný svobodným úsilím ve spolupráci. V současnosti jsou americké společenství, stejně jako civilizace, jež mu dodala lesku, smrtelně ohrožovány globální komunistickou revolucí. Zastáváme názor, že permanentní koexistence s komunismem není ani ctihodná, ani žádoucí, ani možná. Komunismus by svět zotročil jakýmkoliv prostředkem vyhovujícím tomuto cíli. My žádnou oběť nepovažujeme za příliš velkou na to, abychom se vyhnuli tomuto osudu. Náporu nepřítele jsme odhodláni čelit – ba co víc: zachováním americké vojenské převahy a vyvíjením neúprosného tlaku vůči komunistické říši hodláme posunout hranice svobody. Z anglického originálu Frank S. Meyer: Conservatism. (In: Left, Right and Center: Essays on Liberalism and Conservatism in the United States, ed. Robert A. Goldwin, Chicago: Rand McNally, For the Public Affairs Conference Center, Kenyon College, Gambier, Ohio, 1967) preložil Roman Joch. Krátené.