Inflace? „Dochází při ní k redistribuci bohatství – někteří značně bohatnou, jsou z nich multimilionáři a miliardáři, většina ostatních ztrácí, aniž o tom ví,“ vysvětluje španělský profesor ekonomie Jesús Huerta de Soto.
Pocházíte ze Španělska. Proč je tato země krizí tak zasažená?
Ve Španělsku rostly úvěry v posledních letech dva- až třikrát rychleji než ve zbytku Evropy. Půjčky směřovaly hlavně do sektoru nemovitostí. Vznikla bublina. Nyní je v zemi asi milion nově postavených domů, které však nikdo nechce. Celá ekonomika se musí bolavě přizpůsobit, přesměrovat investiční toky z realitního sektoru do jiných, což si vyžádá několik měsíců až několik let.
Jak citelně ceny nemovitostí klesají?
To hodně závisí na lokalitě. U Středozemního moře nejsou výjimkou pády až o padesát procent. Avšak například v některých částech Madridu došlo k poklesu jen pět až deset procent. Může být i dobrý čas nakupovat.
To záleží na tom, kdy přijde dno. Co myslíte?
Jako ekonom to nedokážu říci, jako podnikatel bych si dokázal vsadit – ten tip ale neprozradím.
Očekával jste, před dvěma, třemi lety, tak mohutnou krizi?
Překvapilo mě, jak rychle a hluboko ceny klesly.
Řekl jste, že za španělskou krizi může přeúvěrovanost. Ta zjevně stojí za finanční krizí obecně.
V posledních pěti až sedm letech rostla nabídka peněz v ekonomice velmi rychle. Musíme si uvědomit, že peníze se v podobě mincí a bankovek vyskytují jen asi v deseti procentech případů, zbylých devadesát procent jsou virtuální peníze. Vlastně jen záznamy v účetních knihách bank. Bankovní systém vytváří depozita „z ničeho”. Zástavou je těmto pasivům úvěr poskytnutý podnikateli či firmě. Podnikatel, který nové peníze získá, neví, zda tyto pocházejí z úspor, zda jsou odloženou spotřebou klientů bank, či nikoli. Míra úspor byla v některých letech například v USA dokonce záporná, hodně se spotřebovávalo, a podnikatelé přesto zhusta investovali, jako kdyby ty úspory narůstaly. V uplynulých přibližně sedmi letech tedy panoval nesoulad mezi úsporami a investicemi. To nemohlo trvat věčně. Ústřední příčina krize tedy tkví v umělé úvěrové expanzi způsobené centrálními bankami.
Souvisí to s politikou levných peněz, tedy nízkých úrokových sazeb, kterou centrální banky následovaly?
Ano. Úroková sazba je zásadní cenou v každé tržní ekonomice. Měla by být určována spontánně v tržním prostředí. Není tomu tak: úroky jsou stanoveny výnosem centrální banky. Přitom úrokové sazby jsou důležitým signálem pro podnikatele a firmy. Jdou-li dolů, i uměle, zahajuje byznys více nových projektů (opět, jako kdyby rostla míra úspor obyvatelstva a bylo tedy reálně více z čeho investovat). Nízké úrokové sazby, dokonce negativní v reálném vyjádření, zažehly krizi.
Prozraďte alespoň váš tip, jak dlouho krize potrvá?
Jakmile vypijete příliš alkoholu, „opice” je nevyhnutelná. Jakmile jsme se dopustili přehnané umělé úvěrové expanze a byly proto napáchány chyby v investičních kalkulacích, hospodářská recese je nevyhnutelná. Ale začátek recese je i začátkem ozdravení: trh přichází na to, co se v minulosti dělo špatně, začíná hledat správné ceny – proto nyní ty poklesy a výkyvy. Přizpůsobení si vyžádá čas – v reálné i finanční sféře. Přizpůsobení může být rychlé, doufejme jeden až dva roky, nebo může být přerušováno.
Jak?
Obří zásahy vlády, ty různé stimuly, mohou být nakonec zcela kontraproduktivní. Například když vlády poskytnou snadný úvěr podnikům, ty ztratí podněty se s tíživou situací rychle vyrovnat. To se stalo v Japonsku. Vlády v reakci na krizi učinily půjčky velice dostupné, což však zastavilo proces tržního přizpůsobení. Země se ocitla v recesi, která trvala více než deset let. Doufejme, že se to nyní nezopakuje ve světě. Třeba Obamovy záchranné dotace vybraným odvětvím jsou velmi nebezpečné.
A co evropské balíčky?
V Evropě není situace tak zlá, neboť je zde mnoho vlád a je těžší se domluvit na nějakých dalekosáhlých, grandiózních záchranných plánech. Na druhou stranu, politici odpovídají na poptávku veřejnosti, aby byli aktivní, aby „něco dělali”. Politické mistrovství nyní tkví v tom, aby se politik snažil „něco dělat”, ale ta opatření zároveň neměla žádný dopad.
Prapůvod krize spatřujete už v roce 1844.
Vše začalo s britským zákonem Bank Charter Act z roku 1844. Stal se předobrazem pro všechny další zákony týkající se bankovnictví ve vyspělém světě. Ustavil povinnost krýt bankovky ze sta procent zlatem. Tvůrci však opomněli tu samou povinnost vztáhnout i na depozita. Přitom depozita a bankovky mají vlastně ty samé funkce – to však ekonomové té doby ještě nedohlédli. Poté, co byl zákon uveden, tak komerční bankéři prováděli umělou úvěrovou expanzi „krytou” depozity, nikoli emisí nových bankovek. Proto máme stále recese a bubliny.
Co s tím?
Prvním reformním krokem tedy je odstranit to špatné, co vyvolal Bank Charter Act. Postačí, když banky budou držet stoprocentní rezervy oproti vkladům na požádanou a jejich ekvivalentům. Pak nevznikne nesoulad mezi úsporami a investicemi. Banky budou moci půjčovat jen oproti tomu, co si samy předtím vypůjčily; termínové vklady nejsou depozita, to jsou půjčky bankám. Nebudou vytvářet peníze „z ničeho”.
Co učinit s centrálními bankami?
Bank Charter Act nedokázal zamezit, čemu měl – vzniku finančních bublin. Po každé krizi pak Bank of England pozastavila jeho platnost, aby mohla komerční banky sanovat – vytisknutím nových peněz. Komerční bankéři přišli na to, že potřebují věřitele poslední instance, který zakročí vždy, když krize přijde. S bankovním systémem založeným na částečných rezervách je prostě nutnost mít centrální banku. A naopak, při stoprocentním krytí netřeba věřitele poslední instance. Eliminace centrálních bank, druhý krok mé reformy, by byla dobrá věc, jelikož ty by pak neurčovaly úrokové sazby. O to by se postaral trh. Centrální banka, to je centrální plánování, Gosplan, socialismus: soubor byrokratů určuje, jaká je optimální nabídka peněz.
Kdo určí peněžní bázi, když ne centrální banka?
Peníze by měly být zase soukromé – jak tomu ostatně po staletí bylo. Musíme se vrátit do bodu, kdy bylo zlato vládami znárodněno. Zlato má několikero výhod. Jeho zásoba narůstá poměrně stabilně, a sice přibližně tempem jednoho až dvou procent ročně.
Odpůrci návratu ke zlatému standardu ale uvádějí, že na světě není tolik vzácného kovu, aby to pokrylo peníze nově vytvářené v souvislosti s hospodářským růstem globální ekonomiky.
To je populární argument. Veškeré zlato na světě by se vměstnalo do tří olympijských plaveckých bazénů. Peněžní nabídku krytou zlatem nelze snižovat (s výjimkou historických příkladů, například ze šestnáctého století, když se španělská galeona potopila s celým převáženým nákladem kovu). Zlato je vhodný kandidát pro krytí peněz a nestarejme se příliš, zda je jej ve světě dostatek, či nikoli. To je irelevantní. I jeden gram zlata může mít velkou kupní sílu. Jakékoliv množství peněz je optimální; problém s penězi vyvstává, když jejich nabídka roste či klesá. Návrat ke zlatému standardu by byl finálním krokem reformy finančního systému.
Je deflace skutečně takovou hrozbou, jak dnes mnozí politici, ale i ekonomové tvrdí?
Inflace je vždy populární a deflace vždy nepopulární. Před několika lety jsme tu ještě měli antideflační hysterii, která ústila v nízké sazby a zvýšenou peněžní nabídku. Během peněžní expanze totiž někteří lidé vydělávají velké peníze na úkor většiny těch, kteří ani nezjistí, že něco ztrácejí. Proč, když je růst peněžní nabídky tak prospěšný, je nerozdělit spravedlivě mezi všechny? Ne, někteří chtějí ty nové peníze získat jako první.
Pak můžete nakupovat s novými penězi ještě za staré ceny.
Ano, nové peníze se inflačně projeví až posléze. Inflační efekt bude navíc rozprostřen mezi miliony nic netušících lidí. Dochází tudíž k redistribuci bohatství – někteří značně bohatnou, jsou z nich multimilionáři a miliardáři, většina ostatních ztrácí, aniž o tom ví. A klíčovou záminkou tomuto přerozdělování je strašidlo deflace. Hrozí deflace, potřebujeme více peněz, volají ti lidé, ale prosím, dodejte ty nové peníze nám jako prvním. Ti ostatní pak už vidí jen růst cen, aniž ovšem vzrůstá jejich příjem.
Rozhovor viedol Lukáš Kovanda. Pôvodne publikované dňa 2. marca 2009 v týždenníku Týden.
Rozhovor bol publikovaný v Konzervatívnych listoch 07-08/2009.
Jesús Huerta de Soto pôsobí ako profesor politickej ekonómie na Univerzite kráľa Juana Carlosa v Madride. Na pozvanie KI vystúpi v Bratislave dňa 28. septembra 2009 s prednáškou v rámci cyklu CEQLS. Viac o prednáške na tému Finančná kríza a ekonomická recesia nájdete tu.
