Vlastnictví jako cesta k prosperite a harmonii
Rozhodujícím faktorem tvorby bohatství nejsou přírodní faktory – klima, dostupnost přírodních zdrojů, geografická poloha apod., ale společenské faktory. Bez ohledu na vrtochy přírody a klimatu prosperují ty a pouze ty společnosti, ve kterých existuje jistý řád. Byl to právě Adam Smith, který ve svém Bohatství národů před 230 lety vysvětlil, jakým způsobem dochází k tvorbě prosperity a jak snaha o dosažení vlastního prospěchu vede i k velkému užitku ostatních.
Prazákladem řádu a prosperity je jeden jediný koncept – vlastnictví. „Kde není vlastnictví, nemůže existovat ekonomický rozvoj, neboť nemůže probíhat smysluplná dělba práce“, shrnoval Ludwig von Mises v díle Liberalismus a „kde není vlastnictví, není spravedlnosti“, doplňoval ve své knize Osudná domýšlivost jeho žák Friedrich August Hayek.
Vlastnictví dává lidem prostor, v němž mohou vykonávat svou svobodu bez nutnosti získávat souhlas ostatních. Součástí této svobody je výroba, tedy zapojení svých dovedností do procesu, jehož výsledkem je vytvoření věcí, které mohou uspokojovat přání ostatních lidí. Otevírá se tedy prostor pro směnu s ostatními (která všem účastníkům směny prospívá), vzniká trh a tržní ceny, jež umožňují lidem najít místo ve spletitých výrobních aktivitách, kde ostatním prospívají nejvíce, tedy zapojit se nejlepším možným způsobem do společenské dělby páce. Tato „svépomoc“ stojí za civilizačním skokem, jenž nás „vyhnal z polí“ a uvolnil nás k výkonu užitečnějších věcí – učinil nás bankéři, inženýry, učiteli, vědci.
Dobrá společnost
Samotná zóna svobodného konání vymezená hranicemi soukromého vlastnictví ještě automaticky negarantuje rozvoj správných hodnot, na nichž musí civilizovaná společnost stát. Člověk bez patřičné „výbavy“ může konat dobro, ale také zlo; může být ctnostný nebo méně ctnostný atd. Dobrá společnost se pozná dle toho, že lidé dobro volí – tedy že se dle správných zásad rozhodují v každodenním životě. Frank S. Meyer připomněl v knize In Defense of Freedom nesoucí podtitul Konzervativní krédo (na níž se dále v textu odvoláváme), že „lidé nemohou být přinucení chovat se ctnostně. Je pravda, že v jisté míře je možné je přinutit, aby jednali, jako kdyby byli ctností, ale ctnost je plodem správně užité svobody“. Dobrá společnost je možná jen tehdy, „když společenský a politický řád garantuje podmínky, ve kterých se člověk může svobodně rozhodovat; a kde intelektuální a morální vůdci, jakási kreativní menšina, má pochopení a představu o udržení prestiže tradic a rozumu, a tedy udržení intelektuálního a morálního řádu ve společnosti“.
Politizace života
Alternativou k realistickému uznání úlohy garance vlastnictví jako základu řádu a prosperity, a uznání role „kreativních menšin“, jež budou kultivovat úroveň morálky ve společnosti je porušení nedotknutelnosti soukromého vlastnictví ve „veřejném zájmu“ a „kultivace společnosti“ státem, politiky, většinami. Tedy situace, v níž žijeme dnes.
Někdo získává privilegia, jež druzí nemají. Někdo může cizí vlastnictví porušit, zatímco původní vlastník musí tento útok na své vlastnictví strpět. Přestává existovat rovnost, vzniká násilí a konflikt, jednoduše řečeno vytvářejí se privilegované skupiny lidí, jež parazitují na druhých. Politizace ekonomického a společenského života je ale nejkratší cestou k rozpadu tradičních společenských struktur, jež budou nahrazeny institucemi státními.
Nastává vláda davu, či vláda zájmových skupin namísto nezastupitelné role – po zásluze respektovaných a společnost kultivujících – „kreativních menšin“. Dochází k oslabování přirozeného řádu, který spočívá v uznání „normálností“ za pevný a osvědčený základ a jehož základem je také konzervativní akcent na klasickou rodinu vychovávající děti, domácnost, ve které má každý člen své povinnosti atd.
Dochází k systematickému zasahování do životů mírumilovných lidí, přičemž téměř každou nespravedlnost lze schovat za prosazování tzv. veřejného zájmu – vyvlastnění kvůli stavbě silnice, ale i obyčejné továrny; vyhnání zahraničních dělníků kvůli pseudoekonomickému argumentu tzv. ochrany trhu práce; povinnou vojenskou službu; povinný nákup registračních pokladen a podobně. Ekonomové již minimálně půl století díky příspěvkům tzv. teorie veřejné volby či rakouské ekonomické školy vysvětlují, že i kdyby něco jako veřejný zájem bylo, nelze jeho naplnění dosáhnout skrze politickou volbu.
Veřejný zájem existuje!
Lze tedy vůbec najít a definovat opravdový veřejný zájem, který by nebyl pouze „zájmem“ jedněch proti „zájmu“ druhých? Harvardský profesor Richard Pipes uvádí ve své knize Property and Freedom, že “antropologie nezná společnost, která by nestála na soukromém vlastnictví…, což znamená, …že se nejedná o pouhou “zákonem danou” či “konvenční” ale “přirozenou” instituci”. Ochrana soukromého vlastnictví je tedy navýsost konzervativním požadavkem. Je to jediný smysluplně definovaný „veřejný zájem“, neboť vytváří pevný základ společenského řádu, namísto aby společnost rozděloval na privilegované a neprivilegované.
Dobře naplněný „veřejný zájem“ spočívající v ochraně vlastnictví je schopen řešit dnešní problémy, jež si lidé dnes – typicky kvůli znárodnění těchto problémů – se soukromým vlastnictvím nikterak nespojují.
• ochrana soukromého vlastnictví, její posilování a vynucování je ochranou proti zločinu všeho druhu (soukromého i veřejného)
• soukromé vlastnictví dokáže chránit životní prostředí a sebemenšímu vlastníkovi dává prostor pro ochranu přírody (ke které není třeba politického souhlasu většiny, a je tedy mnohem pravděpodobněji a levněji uskutečnitelná)
• smluvní svoboda, jež je extenzí soukromého vlastnictví, dokáže zajistit pro všechny zúčastněné strany přijatelné podmínky obchodu, ať již se jedná o pracovní vztah, úvěrový vztah nebo běžnou obchodní transakci
• soukromé vlastnictví je zárukou svobody slova a projevu (a není tedy třeba žádných dodatečných politických kvazipráv)
• soukromé vlastnictví umožňuje rozkvět „sociálních služeb“, tedy péči o sirotky, nemocné či postižené
• soukromé vlastnictví řeší problém imigrace a ochrany místní kultury, krajových specifik apod. (o čemž se jinak mohou vést nekonečné politické diskuse, které nikdy k žádnému uspokojivému závěru dojít nemohou)
• soukromé vlastnictví umožňuje navíc rozvoj pokroku, podnikatelství a inovativnosti ve všech výše uvedených oblastech, a tedy zaručuje nejrychlejší možné řešení nově objevovaných problémů.
Je příliš jednoduché říci, sem soukromé vlastnictví nepatří, toto musí zajistit stát a jeho politici. A je neuvěřitelné, jak mnoho lidí, takovéto „zdůvodnění“ uspokojí, aniž by si uvědomili důsledky své slepé důvěry ve funkčnost alternativy k rozhodování soukromých vlastníků, kterou je diktát politické a byrokratické mašinérie. Nestačí mít dobrý úmysl a věřit, že úředník a politik nastolí dobro. Pro uskutečnění dobrého úmyslu musí existovat reálný mechanismus, jak ho dosáhnout. Výsledek může být (a často i je) přesně opačný (vzpomeňme jen katastrofické dopady nejčastějších hospodářských politik od regulace nájemného, přes minimální mzdu až k zestátnění školství). Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Víra v prospěšnost pošlapání soukromého vlastnictví v tzv. „veřejném zájmu“ je příkladem přesně takovéto cesty se špatným koncem.
Autor je docent ekonomie na Národohospodárskej fakultě VŠE v Praze a riaditeľ pre publikačnú činnosť Liberálního institutu. Text článku je skrátenou verziou jeho prednášky, ktorú predniesol v rámci CEQLS v Bratislave dňa 13.decembra 2006. Jej plné znenie je k dispozícii tu.
Článok bol publikovaný v Konzervatívnych listoch 1/2007.
