„Lidé se obávají různorodosti a stigmatizují ji názvem anarchie. Je to však nezbytný výsledek samotné různorodosti inteligentních myslí a přesvědčení, různorodosti, jež má navíc tendenci časem vymizet díky diskuzím, studiu a zkušenostem“
(Frédéric Bastiat, „Justice et Fraternité“).
Tuto myšlenku Frédérica Bastiata bychom měli šířit právě v této době, kdy se neustále objevují pokusy o standardizaci lidského jednání různými nařízeními. Termín „jednota v různosti“ by mohl sloužit jako hlavní charakteristika lidství. Jednota proto, že existují univerzální rysy lidské povahy, z nichž nejdůležitější je lidská racionalita, která dává rozumový základ lidskému jednání. Různorodost je zase přítomna v konkrétních rysech, kde se lidé odlišují jeden od druhého, a dokonce se o takové odlišení snaží.
Právě konkrétní různorodost umožňuje oboustranně výhodnou směnu, takže o lidské společnosti můžeme hovořit jako o společnosti směny. Jedním z největších problémů je nalezení optimální hranice mezi homogenizací (danou společnou lidskou podstatou) a diverzifikací (danou rozdíly mezi lidmi, jejich různými cíli a znalostmi).
Je nezbytné najít odpovědi na otázky, do jaké míry je třeba lidské činnosti harmonizovat, kdo má určit optimální úroveň diferenciace (respektive homogenizace), jakými metodami je nejlepší tuto hranici najít atd. Z toho pak plyne nepřijatelnost tvrzení, že „homogenizace“ je za všech okolností prospěšná (což se v Evropě zdá být myšlenkou dne).
Existuje několik univerzálních pravidel: například princip, podle nějž je třeba respektovat život a majetek ostatních, nebo princip, podle nějž „smlouva jest zákonem smluvních stran“. Tyto univerzální principy jsou platné pro všechny jedince a neexistuje žádný prostor pro jejich diverzifikaci, i když se najdou lidé, kteří tyto principy neuznávají, nebo dokonce nevěří v její univerzální platnost. K jejich prosazení však není zapotřebí žádných celosvětových regulací.
Kromě těchto univerzálních principů jsou všechny lidské činnosti specifické, což odráží konkrétní různorodost lidských jedinců. Proto je diverzifikace je přirozená a dokonce i žádoucí. Módní tlak na harmonizaci se zdá být založen na neporozumění reálnému jednání jednotlivců. Uznáme li, že diferenciace je prvkem reality, pak se naskýtá otázka, do jaké míry a podle jakého kritéria by homogenizace nebo harmonizace měla být prováděna.
Kolektivisté nahlížejí na jednotlivce pouze jako na součástky širší společnosti a mají tendenci zlehčovat individuální rozdíly mezi lidmi, zatímco pro individualisty jsou tyto rozdíly stěžejní.
Například teorie hlavního proudu vyhovuje předsudkům ekonomů kolektivistického proudu. Předpokládají, že konkurence existuje tam, kde je mnoho producentů vyrábějících identický statek v identických podmínkách. Vychází tak z technologických, ne ekonomických, charakteristik. Předpokládají, že pro výrobu každého statku existuje optimální výrobní technologie, jež je dostupná všem producentům. Takto definovaná konkurence má potom za úkol určit „optimální“ situaci: t. j. stav, ve kterém nelze zlepšit uspokojení žádného člověka bez snížení uspokojení někoho jiného.
Ekonomové z individualistického proudu tvrdí, že konkurence existuje tam, kde je volný vstup do odvětví a producenty nikdo neomezuje v hledání nejlepších technologií a nejlepších forem institucionálního uspořádání. Přínos konkurence spočívá v tom, že tlačí producenty k tomu, aby se jeden od druhého diferencovali.
Jsem přesvědčen, že „optimální“ je mít co největší stupeň různorodosti ve všech činnostech, takže úvodní otázku lze přeformulovat následovně: Existují výjimky z obecného pravidla a existují tedy oblasti, ve kterých by byla užitečnější harmonizace?
Ve skutečnosti je spousta konkrétních aktivit, ve kterých snížení diferenciace přinese výhody, například v telekomunikacích, dopravě, nebo poskytování peněz. Státy často uvažují, že nejlepším způsobem k zabezpečení údajné potřeby homogenizace je nahradit větší počet producentů jedním (administrativním monopolem), jenž může jak získávat výhody z produkce na optimální technologické úrovni (tzn. využívat úspor z rozsahu), tak snižovat informační náklady pro spotřebitele. Celkové výhody se tak dělí mezi producenty a poptávající. Další řešení spočívá v udržování většího počtu producentů, kteří objeví nějaký způsob k získání výhod z koordinace.
Existence potenciálních přínosů z nahrazení množství rozličných statků jedním či několika málo statky neznamená, že optimální míra diverzifikace (resp. homogenizace) může být určena apriorně čistě technickými metodami. Skutečnost, že u mnoha činností je harmonizace prospěšná, neznamená, že ji státy musí nařizovat. Nikdo nemůže dopředu a za všech okolností vědět, zda případný prospěch z harmonizace dané činnosti existuje a jaká je jeho velikost. Tento prospěch musí být objeven. A nejlepším způsobem, jak, je konkurence.
Lidé však věří, že „optimální“ rozměr, či „optimální“ organizace je možné definovat i bez zjišťování preferencí jednotlivých lidí. Avšak ekonomové by měli vědět, že definovat optimálnost nezávisle na individuálních přáních a postojích je nesmyslné. Každý jednotlivec – v roli spotřebitele i výrobce – má svůj vlastní názor na to, co pokládá za optimální stupeň diferenciace (resp. homogenizace) v oblasti vlastního zájmu. Někteří spotřebitelé by si například koupili auta, která jim poskytují jen základní služby (přesun z místa na místo), zatímco jiní by mohli požadovat velmi široký rozsah nabídky.
Pro každou činnost existuje nějaký optimální bod mezi diferenciací a homogenizací. Nevíme, kde přesně je, ani jak se mění v čase, protože jej ovlivňují měnící se požadavky a postoje spotřebitelů, změny v produkčních technologiích a strategie producentů. Nejlepším způsobem, jak objevit tento bod, je bezesporu konkurence, tzn. svobodný vstup producentů na trhy.
Zastánci technologického přístupu tvrdí, že nedojde-li k dosažení tohoto optimálního stupně spontánně fungujícími tržními procesy, začnou oni „harmonizovat“ vlastnosti produkovaných statků, tak aby zvýšili efektivnost produkce a přinesli spotřebitelům vyšší úroveň užitku. Proč se tolik lidí zastává celosvětové (nebo aspoň oblastní) harmonizace prostřednictvím konstruktivistických procesů? Předstírají, že by bylo „efektivnější“, kdyby existovala celosvětová jednotná měna, celosvětový jednotný jazyk nebo celosvětový právní systém.
V některých případech se může stát, že celosvětová homogenizace je spontánním výsledkem tržního procesu. To však nelze dopředu předvídat, a nedojde-li k němu, znamená to pouze, že celosvětová harmonizace není v tom případě optimální. Často používaný je příklad řeči. Pokud by každý z nás používal odlišný jazyk, byl by každý z těchto jazyků zcela k ničemu. Snížením jazykové diferenciace získáváme dodatečný užitek. Předpokládá-li někdo, že mezní užitek z každého snížení diferenciace bude kladný, může za optimální situací považovat jednotný celosvětový jazyk. V dějinách lidstva však takový výsledek nikdy nenastal. I přes státní zásahy převažovala v jazykové oblasti konkurence a značná různorodost.
Stále více platí, že existuje celosvětový společný jazyk (angličtina) a mnoho místních nebo oblastních jazyků. Znamená to, že jazyky hrají různé role a že tentýž člověk by podle konkrétních potřeb použil jeden, nebo druhý. Celosvětová harmonizace by v této oblasti znamenala nucené zavedení jednotného jazyka pro všechna použití, buďto již existujícího (angličtina), nebo umělého (např. esperanto). Podobně lze dokázat, že tzv. myšlenky hlavního proudu existují proto, že lidé raději přijímají názory druhých, než aby nesli náklady spojené s vyvinutím vlastního postoje.
Autor je profesor ekonómie na Université Paris-Dauphine a bývalý prezident Mont Pelerin Society. Na pozvanie KI vystúpi s prednáškou v Bratislave dňa 21. marca 2007 v rámci cyklu Conservative Economic Quarterly Lecture Series.
Vybraté z knihy Ekonomická harmonizace, ktorá vyšla vďaka Liberálnímu institutu (LI) v roku 2003 v českom preklade, a vo formáte PDF je k dispozícii na stránkach LI tu.
Článok bol publikovaný v Konzervatívnych listoch 3/2007.
