Podle slovenského ekonoma Petera Gondy přinese euro Slovensku v dlouhodobém horizontu vyšší náklady než přínosy. Úspory z transakčních nákladů a eliminace kurzového rizika jsou minimální. Slovensko bez své měny již nemůže prostřednictvím směnného kurzu pružně reagovat na vývoj ekonomiky. Euro je navíc prostředkem přerozdělování mezi státy a nástrojem evropské centralizace. Státy eurozóny, které expanzivní fiskální politikou přelévají svou inflaci do ostatních zemí eurozóny mohou svým chováním nakonec donutit disciplinované státy eurozónu opustit.
Existují už nějaká první čísla důsledků přijetí eura na Slovensku a jsou již zaznamenatelné některé ekonomické dopady? Jaké jsou vůbec reakce veřejnosti?
Veřejnost na Slovensku je podle mě i ohledně eura dost přizpůsobivá. Jediná diskuse tak proběhla jenom ohledně menších mincí, které jsou nepohodlné. Co se týče reálných ekonomických důsledků, to je brzy uceleně posuzovat, protože se po několika měsících nemohly ještě naplno projevit. V období dopadů finanční krize se však už objevují problémy, vznikající z toho, že Slovensko se přijetím eura vzdalo slovenské koruny a jejího směnného kurzu. Právě díky euru se i na občany Slovenska začínají a pravděpodobně stále více budou přelévat dodatečné náklady a ztráty, způsobené například „protikrizovými“ opatřeními vlád eurozóny a Evropské centrální banky, jako i vývojem kurzu eura.
Viditelné jsou už omezení nepružného, i když stabilnějšího, vývoje kurzu oproti ostatním zemím visegrádské čtyřky. Zatímco česká koruna, maďarský forint a polský zlotý reagují na důsledky krize a oslabují, tak silné euro na Slovensku je stále větším omezením. Způsobuje, že slovenští vývozci a pracovní sila jsou oproti ostatním ve visegrádské čtyřce méně konkurenceschopní a zboží a služby například v cestovním ruchu jsou dražší. Tím se prohlubují problémy produkce, vývozu a zaměstnanosti. Chybí adaptační korekční mechanismus směnného kurzu, který by v období recese za situace slovenské koruny vedl k jejímu oslabení. Potvrzuje se tak už dnes vyšší náchylnost na cyklické výkyvy v eurozóně než mimo ní. O to víc, že produkce na Slovensku je výrazně ovlivněná podniky v cyklicky zranitelných odvětvích, nejvíce v automobilovém průmyslu. Tyto a ani jiné problémy by však podle mě neměly být záminkou pro jakékoli vládní zásahy.
Jako hlavní argument pro přijetí eura se udává odbourání transakčních nákladů a odbourání rizika směnného kurzu. Máte nějaká konkrétní čísla, nakolik toto pomohlo slovenské ekonomice a kolik se díky tomu ušetří?
Deklarované největší výhody eura jsou sice viditelné a nezpochybnitelné, ale jsou zanedbatelné. Podle Národní banky Slovenska představují úspory z nižších finančních transakčních nákladů přibližně 0,3 procenta HDP ročně a úspory z nižšího kurzového rizika pouze 0,02 procenta HDP ročně. Tyto nevelké úspory budou podle mě ve střednědobém a dlouhodobém horizontu stále víc převáženy inflačními a jinými náklady a negativními dopady ze systémových problémů eurozóny na její členy. Vážné systémové problémy vyplývají z toho, že eurozóna se zavádí jako experiment, kde se vytváří měnová unie různých států s jednou měnou a centrální bankou vydávající nekryté symbolické peníze, stejně jako z toho, že v eurozóně neexistují podmínky pro fungovaní měnové unie bez výraznějších dodatečných nákladů a finančních otřesů. Příkladem finančních pnutí v eurozóně mohou být problémy s financováním důchodů, což se může projevit v negativních důsledcích společné měny eura na všechny země skrze inflaci či jiné, například daňové náklady. Tyto důsledky nejsou tak viditelné, ale jsou podle mě závažnější a budou mít dlouhodobější trvání. Tyto důsledky budou omezovat a finančně zatěžovat lidi v eurozóně.
Neobáváte se rovněž toho, že euro je argumentem pro harmonizaci či centralizaci daní, veřejných výdajů či sociálních systémů jednotlivých států?
Ano. Tak, jak se vyvíjí společná integrace, tak její představitelé rádi uvádí, že evropská ekonomická integrace a společný trh potřebují stejné podmínky. To znamená, že je prý potřeba jedna měna, že jsou potřeba stejné podmínky na podnikání, čili je prý potřeba harmonizovat předpisy a zákonodárství. To je však ekonomicky nezdůvodnitelné. Jedna speciální měna a ani harmonizované podmínky nejsou předpokladem pro společný trh a ani pro ekonomickou integraci mezi zeměmi. Společný trh a ekonomická integrace však vyžadují konkurenci, podloženou růzností, a neexistenci překážek pro svobodnou výměnu. Společný trh v žádném případě nevyžaduje řízenou harmonizaci. Existující tenze z toho, že v měnové unii je jedna měna, různé fiskální politiky jsou právě pro eurobyrokraty argumentem pro to, aby se harmonizovaly i veřejné finance, daňové a sociální systémy a aby se harmonizovaly i další ekonomické podmínky. A pak už zbývá jen málo kroků ke konečnému vytvoření evropského státu a dodávám, že sociálního státu. Nemusí se to nakonec stát, ale uskutečňované kroky k tomu spějí. Způsob zavádění eura tak potvrzuje, že euro je nástrojem politické centralizace a harmonizace. Takový vývoj by stále víc znamenal omezování konkurence, svobody a prosperity lidí.
Státy eurozóny v době finanční krize hodně utrácí na ty různé takzvané záchranné balíčky a porušují přitom nejelementárnější pravidla eurozóny. Může expanzivní fiskální politika jednotlivých států eurozóny vést k rozpadu eurozóny, protože některé státy s větší fiskální disciplinou nebudou chtít doplácet na další, které mají nižší fiskální disciplinu? A i z toho důvodu, že některým státům nevyhovuje příliš silné euro a potřebovali by vlastní slabší měnu?
Pokud jednotlivé státy se svými fiskálními výdaji budou svou zátěž prostřednictvím eura přenášet na ostatní, tak je přirozeným důsledkem, že ti, kteří se chovají disciplinovaněji například ohledně veřejných financí, budou doplácet skrze euro a snižování kupní síly eura na ty, co budou utrácet hodně. To se může časem projevit i ve střetech mezi reprezentanty jednotlivých vlád ohledně obrovských výdajů, které budou stále více třeba na financování starobních důchodů. Jak bude stárnout populace, tak k tomu může dojít v průběhu několika let, především pokud zadlužené země, které zatím neudělaly reformy důchodového systému jako Německo, Francie, Španělsko, Itálie je neudělají ani v budoucnu. Pokud totiž do té doby neudělají důchodovou reformu směrem na soukromé kapitalizační systémy, tak na finanční udržení jejich důchodových systémů budou muset zvýšit sociální odvody, snížit nároky důchodců a zvýšit hranici věku odchodu do důchodu. To je však politicky těžko představitelné, proto je pravděpodobnější, že tyto státy mohou vyvinout tlak na Evropskou centrální banku, aby zvyšováním množství pěněz v oběhu zvyšovala inflaci. Takové znehodnocování eura by mělo přímý negativní dopad i na ostatní země v eurozóně, včetně obyvatel zemí které udělaly důchodové reformy. Souhlasím s řiditelem Cato Institute Williamem Niskanenem, že právě tlaky na financovaní důchodových systémů se můžou stát zdrojem rozpadu eurozóny.
Ing. Peter Gonda, PhD. získal vysokoškolské vzdělání na Ekonomické univerzitě v Bratislavě. Je makroekonomem Konzervatívneho inštitútu M. R. Štefánika a externím lektorem ekonomie na Fakulte managementu Univerzity Komenského a Pedagogickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislavě. Je mimo jiné koordinátorem a lektorem cyklu seminářů o ekonomii a ekonomickém myšlení v rámci projektu Akadémia klasickej ekonómie a koordinátor cyklu přednášek renomovaných zahraničních ekonomů na Slovensku v rámci projektu Conservative Economic Quarterly Lecture Series. Byl také koordinátorem projektu a odborným garantem publikace Ekonomické dopady vstupu Slovenska do Európskej únie (2002), Návrh sociálnej reformy na Slovensku (2005) a spolueditorem knihy Slovensko na ceste do neznáma (2003) a knihy Na obranu slobodného trhu(2007).
Rozhovor bol uverejnený v týždenníku EURO dňa 28. apríla 2009.
